Měl jsem možnost vidět část dokumentace předložené jeho firmou UT 2002 ministerstvu životního prostředí. Po jeho „zběhnutí“ do vládního tábora v létě 2008 jsem tento materiál nechal vyvěsit na webu Lidového domu. Každý se tak o diletantismu a malverzaci P. Wolfa mohl přesvědčit na vlastní oči.

Wolf tehdy jednal zcela cynicky. Chápal, že jeho kauza se nezadržitelně chýlí ke svému vyústění. Tedy ke sdělení obvinění policií. Sociální demokracie má – jak jsem to o rok dříve prosadil na jejím sjezdu – ve svých Stanovách zakotven institut presumpce viny. Co to znamená v praxi? Vyloučení policií obviněného poslance ze strany a z toho plynoucí jeho politické a společenské znemožnění. Takový jedinec, ostrakizován ze všech stran a všemi, by se ještě chvíli potácel po sněmovně a dříve nebo později by odtamtud více méně (ne)dobrovolně odešel.

Inženýři lidských duší v zákulisí Topolánkovy vlády – Dalík a spol. – právě na takové oslabené kusy čekali. Rozpory v ODS a ve Straně zelených signalizovaly, že se těsná většina Topolánkovy vlády ve II. polovině roku 2008 ještě ztenčí. A Wolf měl sloužit jako nová pojistka vládní koalice.

Topolánkova vláda ve spolupráci s přeochotnými médii – soukromými i veřejné služby – potřebovala jen zcela účelový postup Wolfa a pravicové koalice přikrýt idealistickým zdůvodněním. A tak učinili z Wolfa bojovníka proti despotismu, nedemokratickým praktikám uvnitř největší opoziční strany a člověka, jenž je politicky pronásledován ČSSD, ba ohrožován na životě.

Rozjela se stejná langerovská mašinérie jako v případě poslanců Melčáka a Pohanky při vzniku Topolánkovy vlády v lednu 2007. Anebo při prezidentské volbě v únoru 2008, kdy se uskutečnila akvizice soc. dem. poslance Snítilého, zjevně vydíraného kvůli jeho někdejší spolupráci s komunistickou vojenskou kontrarozvědkou. Kulky v dopisech, údajné i skutečné vyhrožování, ztracená opoziční poslankyně, apod…