Mým šéfem, coby voják z povolání, byl muž mladší, nežli jsem byl v té době já. Jeho slabinou bylo, že utápěl své zklamání z tohoto světa velmi často v alkoholu. A já musel být stále střízlivý, aby byl alespoň někdo, kdo je schopen proviantní službu řídit. Vzpomínám, že vždy, i v mírně stresové situaci, můj šéf – proviantní náčelník – byl v důsledku nemírného požití alkoholu k nepotřebě. A já musel věci v plném rozsahu řešit.

Jednou, těsně před ministerskou kontrolou opět nastala stejná situace. Velitel pluku, který viděl, že je jeho proviantní náčelník opět k nepotřebě, mi sdělil: „A teď přistoupím, Paroubku, také k potrestání nepřímých viníků.“ Přímý viník, to byl opilec, můj nadřízený. A ten nepřímý viník jsem byl já, jako ten, kdo „umožnil“ – ač střízlivý – opíjení svého nadřízeného. Bylo to absurdní a nikdy k potrestání nedošlo.

J. Hanák má pravdu, když píše, že jsem D. Ratha přivedl v roce 2005 do funkce ministra zdravotnictví. Připomenu jen, že v roce 2005 byl D. Rath, předtím dlouholetý předseda LOK a poté ČLK, nejúspěšnějším odborářským předákem porevolučního období.

Udělal zejména pro lékaře a zdravotnický personál veřejných nemocnic velmi mnoho. Byl v letech 2005 a 2006 dobrým ministrem zdravotnictví, který dokázal vyřešit řadu před tím neřešených problémů, zejména pak Všeobecnou zdravotní pojišťovnu. Ta se na konci roku 2005 řítila nezadržitelně do ekonomicky neřešitelné situace. Shodou okolností by tato hluboká krize VZP kulminovala před volbami na jaře 2006.

Nebyla to jediná věc, která se D. Rathovi povedla. Jsou ovšem také věci, které zkomplikoval. Připomínám to proto, že hodnocení nikoho, a tedy ani D. Ratha, není černé ani bílé.