Vážená paní předsedkyně, vážená vládo, dámy a pánové, projednáváme dnes soubor změn zákonů, které mají vést v příštím roce ke stabilizaci financí státu. Je to přitom stále dokola. Staří latiníci tomu říkali circulus vitiosus, česky začarovaný kruh.

Topolánkově vládě se podařilo prosadit v roce 2007 změny daňových a souvisejících zákonů tak, že tyto daňové změny vstoupily v platnost od 1. ledna 2008. Byly to změny, které za prvé rozbily dosavadní vyvážený daňový systém, ve kterém byla daňová zátěž dosti rovnoměrně a tedy relativně spravedlivě rozložena na bedra všech společenských vrstev, obdobně jako je tomu ve společnostech Západní Evropy, charakteristických vyspělými institucemi sociálního státu. Západoevropské státy usilují s větším či menším úspěchem o společenskou harmonii. Ne tak současná česká vláda. Tu pnutí ve společnosti nezajímá.

Za druhé, rozbitím daňového systému spočívajícím především v odstranění daňové progrese a v relativně rychlém nárůstu nižší sazby DPH - léky, potraviny, základní druhy služeb, což je důležité zejména pro důchodce a rodiny s dětmi, tedy díky relativně rychlému nárůstu nižší sazby DPH došlo k poklesu výběru daní. Zcela selhaly akademické modely typu Lafferovy křivky. Vzpomínám si, jak mě v roce 2005 až 2006 velmi živě někteří představitelé pravice - někteří už tady chybí v Poslanecké sněmovně - přesvědčovali, že to bude krásně fungovat. Zázraky ani hospodářské skoky se v ekonomice opravdu nedějí.

V roce 2011 tak byl výběr daní o 10 miliard korun nižší, nežli v roce 2007. Statistiky Českého statistického úřadu jsou v této souvislosti zcela nelítostné. Daňová reforma roku 2008 připravila příjmy státu o 80 až 90 miliard korun. Ministr financí bude určitě hovořit o částce o něco nižší, ale i těch 60 až 70 miliard korun, které připustí, je obrovská částka.

Dodejme ještě, že uplatnění mičurinských experimentálních metod stálo českou ekonomiku v roce 2008 a po tomto roce ztrátu dynamiky tvorby hrubého domácího produktu.

Nastal tedy opak než chtěli ti, kdo přicházeli s daňovou reformou v roce 2007, kdo tady ukazovali s nadšením Lafferovu křivku. Je to úplný debakl hospodářské politiky české pravice. Nahlédnutí do statistik Českého statistického úřadu ukazuje, že v roce 2011 byl hrubý domácí produkt v běžných cenách o 40 mld. korun, tedy o 1 proc., nižší než hrubý domácí produkt v roce 2008. Přitom hrubý domácí produkt v posledním čtvrtletí roku 2008 byl již zasažen dopady světové recese. Vláda pravice tedy v roce 2008 zahájila reformy, které měly nastartovat hospodářský růst. Kde že jsou ty růsty hospodářství přes 6 a 7 % z let 2005 až 2007? Nominální pokles o jedno procento mezi lety 2008 a 2011 znamená, že reálný pokles hrubého domácího produktu, tedy po promítnutí vlivu inflace, může dosahovat za ty tři roky 5 až 6 %. Prostě vláda svou daňovou a obecně hospodářskou politikou dusí hospodářský růst.

V tomto roce zatím špatný trend poklesu českého hospodářství pokračuje. Vlastně, dalo by se říci, nezadržitelně pokračuje. V prvním pololetí tohoto roku podle poměrně čerstvě zveřejněných statistických čísel daňové příjmy státu zaznamenaly pokles meziročně o téměř 7 mld. korun, o 2,6 %. Katastrofální byl zejména vývoj inkasa DPH. Snížená sazba DPH se sice k 1. lednu tohoto roku zvýšila z 10 na 14 %, ale inkaso meziročně kleslo o 2,5 mld. korun, resp. o 2,6 %. Státní rozpočet ale s ohledem na zmíněný růst snížené sazby DPH počítá s růstem 15,5 % oproti roku 2011.

Kdyby rozpočet na rok 2012 sestavovali ekonomičtí praktici, počítali by při odhadu inkasa DPH s jevem, kterému se říká cenová pružnost, a nemohli by se pustit do odhadu výběru DPH tak avanturistického. Pokud mohu v této souvislosti říci něco ze svých zkušeností, pak tedy to, že se domnívám, že za normálních okolností se poptávka po zboží a službách z navýšení cen vrátí dříve či později na předchozí úroveň. To je ta cenová pružnost. Tedy - za normálních okolností.

V opatřeních, s nimiž vláda ve svých návrzích přichází, prakticky naprosto chybí opatření ke stimulaci na poptávkové straně. Ke stimulaci poptávky obyvatelstva určitě nepřispěje změna systému valorizace důchodů, která způsobí to, že v příštích třech letech vláda vytřepá z důchodců 48 mld. korun. Samozřejmě, že ty peníze budou chybět poptávce, budou chybět na trhu. Dojde k dalšímu poklesu koupěschopnosti obyvatelstva vlastně ve všech společenských vrstvách a třídách. I když mírňoučké, vlastně spíše symbolické zvýšené zdanění poplatníků s nejvyššími příjmy od ledna 2013 dopadne na jejich životní úroveň úplně jinak nežli další navýšení snížené sazby DPH na nízkopříjmové a středněpříjmové kategorie obyvatel. Poptávka obyvatelstva se tedy v příštím roce nezotaví. Nemá totiž proč. Nechci být špatným prorokem, ale pokud nedojde k naprosto grandióznímu rozvoji exportu, nedojde ani k růstu hrubého domácího produktu ani k růstu daňových výnosů.

Upřímně - podle toho, jak vypadá dynamika exportu za měsíc červen, která se snížila na číslo kolem tří procent, tak si myslím, že i tento fundament, o který jsme se zatím opírali v hrubém domácím produktu, bude možná vytvářet jistý problém.

Jediné, co se tedy zatím projevuje v českém hospodářství pozitivně, byl vývoj exportu. České ekonomika je naštěstí silně spojena s ekonomikami okolních zemí, Německa, Slovenska, Polska i Rakouska. Tyto ekonomiky naštěstí rostou. Nejvíce polská - 3,5 %, nejméně rakouská - do 1 %, ale roste také robustní ekonomika Německa.

Při prvním čtení tohoto návrhu zákona jsem hovořil o polském příkladu. Polská liberální vláda opustila politický romantismus, který polskou nekomunistickou politiku provázel tradičně již vlastně od konce první světové války. Polsko se nepustilo do reforem srovnatelných s těmi českými. Polští politici si udrželi realismus, umírněnost a střízlivost. Polsko udrželo díky tomu hospodářský růst i v čase krize. Jeho ekonomika má možná skryté vady na kráse, ale pro nás, pro naše vývozce, je Polsko i díky zvyšující se koupěschopnosti polského obyvatelstva výborný partner. Kdyby kolem nás byly státy, jejichž ekonomika strádá - ale tak tomu opravdu není - byl by hospodářský pokles české ekonomiky v prvním čtvrtletí tohoto roku mnohem hlubší než oněch 0,7 %.

I z této zcela základní jednoduché, zjednodušené dedukce, tedy kolem nás u hlavních obchodních partnerů naší země hospodářský růst - u nás pokles - logicky plyne, že původ problému recese české ekonomiky není zvnějšku ale zevnitř naší země. Svádět to, že je u nás recese hospodářství a problémy s deficitem státního rozpočtu na situaci v Evropské unii nebo v Evropské měnové unii je v zásadě bludné. Ale pohodlné, to uznávám.

Národní socialisté nebudou pro tyto změny daňových zákonů na rok 2013 pro jejich neužitečnost - ony nepovedou k obnově hospodářského růstu, chaotičnost - některé daňové reformy jsou již měněny aniž ještě nabyly platnost, a proto, že neříkají úplnou pravdu. Rokem 2014 se totiž teprve budeme zabývat. Změny navržené v souhrnu obou let, tedy 2013 a 2014 mohou být přitom největším zásahem do daňové soustavy ze existenci samostatné České republiky. Hlasovali bychom pro ně, pokud bychom viděli, že vláda alespoň zahajuje odbornou diskusi na téma prorůstových opatření. Očekával bych, že si členové NERVu, když toho už nejsou schopny odborné týmy na hospodářských ministerstvech, odvezou na dovolenou do jižních krajin úkol takový materiál přes léto připravit. I ekonomickému laikovi musí být jasné, že vláda doškrtala. Není už co škrtat a strukturální deficit se nějak podstatně nesnížil.

Národní socialisté připravili na své nedávné programové konferenci protikrizový plán pro českou ekonomiku pod názvem "Proti recesi, nezaměstnanosti a deficitu státu". Tento materiál obsahuje desítky návrhů jak obnovit hospodářský růst, zvýšit dynamiku příjmů státního rozpočtu, snižovat nezaměstnanost zejména v oblastech, okresech s velkými strukturálními problémy. Tedy v okresech a oblastech, které hospodářsky zaostávají - řečeno úplně česky. A s vysokou dlouhodobou nezaměstnaností. Což jsou problémy zejména v Ústeckém a Moravskoslezském kraji, ale také nejméně dvou desítkách dalších okresů prakticky ve všech částech státu s výjimkou Prahy. A řešit také zcela nedořešený problém s deficitem státu.