V jistém slova smyslu jsem tak byl zařazen na seznam těch, kteří samými roupy nevědí, kde obrat stát na veřejných rozpočtech. Rád bych proto uvedl několik skutečností a uvedl věci na pravou míru. Je zajímavé, že nebylo např. zkoumáno, jak často a ke kolika zásadním bodům jednání sněmovny jsem se vyjádřil.

V otázce čerpání náhrad byli pochopitelně zcela vypuštěni poslanci-ministři. Jako poslanec pobírám jeden z nejnižších platů ve sněmovně, neboť nemám žádné další sinekurní výhody plynoucí například z předsedání různých sněmovních výborů či podvýborů atd., což jsou finanční výhody, kterých v menší či větší míře požívá výrazná část poslanců. Nehovořím jen o náhradách, ale i o dalších výhodách, jako je vůz či vyšší plat.

 Předně, každý, kdo alespoň částečně sleduje dění v poslanecké sněmovně, si jistě nemohl nevšimnout, že společně s Jiřím Šlégrem vystupujeme prakticky ke všem závažným a závažnějším bodům jednání sněmovny. Zejména tedy k těm bodům, které považujeme za zásadní. Příprava na tato vystoupení nejenže zabere hodně našeho osobního času, ale v řadě otázek jsme nuceni se obracet na odborníky z celé řady oborů, kteří pro nás zpracovávají odborná stanoviska. A to často také něco stojí.

 Rád bych ale zejména připomněl, že již více než deset let pravidelně každý rok ze svých příjmů z veřejných peněz přispívám na veřejně prospěšné účely, snažím se pomáhat lidem v nouzi. Zpravidla, s výjimkou roku 2007 a předchozích dvou let, se ročně jednalo o částku většinou převyšující 200 tisíc korun. Činil jsem tak už na pražské radnici, kdy jsem veškeré své tantiémy z členství v dozorčích radách společností s majetkovou účastí města atp. odváděl vždy na veřejně prospěšné a dobročinné účely. Musím rovněž konstatovat, že chování některých pražských politiků, kteří brali v dozorčích radách podniků s majetkovou účastí hlavního města až nehorázně vysoké odměny, nastalo až po mém odchodu z pražské radnice. V tomto ohledu ztratili rozum zejména až v době druhého Bémova volebního období let 2006 - 2010.

 V mém případě to bylo cíleně vždy těm, kteří to potřebovali (občanským sdružením atd.). Peníze jsem daroval dětem, rodičům, seniorům, zdravotně postiženým. Zkrátka všem, kterým jsem mohl v rámci svých možností alespoň částečně pomoci. Ostatně, podrobný výpis mých darů je k nalezení na mých internetových stránkách.

 Podobně se však nechovám pouze já. Na darech potřebným se společně se mnou často podílí i má žena Petra. Abych uvedl jeden příklady za všechny: v minulém roce jsme společně se ženou přispěli peníze na velice, možná životně důležitý přístroj pro Nikolku R. z Ústí nad Labem, která se narodila bez plodové vody. Samotný fakt, že je jí dnes již 15 let, je vlastně zázrak. Její život je však plný bolesti a trápení. Tento přístroj jí však umožní její život výrazně zlepšit. Žena přispěla částkou přes 80 tisíc korun, já pak částkou 50 tisíc korun. Dlouhodobě také spolupracujeme s Dětským domovem v Krásné Lípě. Děti z tohoto domova bereme pravidelně na zajímavá místa. Byli jsme společně například v pražské ZOO či na kulturním představení.

 Myslím, že mezi českými politiky nás není mnoho, kteří své poslání sloužit občanům berou skutečně vážně tak, jak to cítím i já. O to více mne pak mrzí a v jistém slova smyslu i uráží, když jsem pak v médiích srovnáván s různými šibaly a rošťáky s tím, že prý propadám „zbohatlickým manýrům“. Naposledy tak učinil časopis Reflex. Nevím, jestli pravidelná dobročinnost je „zbohatlickým manýrem“. O faktickém vyvádění peněz a rozkrádání státu a o skutečných důkazech se přitom od týchž novinářů stále dozvídáme zoufale málo.