Občanská demokratická strana se dostala do patrně nejsložitějšího, nejkritičtějšího, nejtěžšího a nejspíš zlomového okamžiku své existence. I když cítím frustraci z toho, jak ODS ustupuje z hodnotových rámců, které sama vymyslela a vytvořila, trochu mne uklidňuje, že její volební preference jsou stále více než 20 procent.

Je to sice trochu ošidné kritérium, nicméně přesto dokazuje, že lidé v občanských demokratech stále vidí nejsilnější pravicovou jistotu v zemi. To, co Václav Klaus a ostatní „stvořitelé“ pravicové politiky před dvaceti lety vytvořili je natolik kvalitní, že to nedokázali zničit ani stokrát překabátěné strany, které dnes reprezentují jakýsi politický pravostřed, ale ve skutečnosti představují jen politickou vypočítavost a snahu získat velmi pragmatický, ne-li osobní profit. Současné chování politické reprezentace je žalostně nekompetentní, nekoncepční, zmatené, v područí různých vyděračských vlivů a tím pádem slabé. Přirozeně jde o důsledek dlouhodobého procesu, který je ovlivněn mnoha okolnostmi: od chyb socialistických vlád, přes dramatické ústupky koaličním partnerům, až po logický vliv hospodářské krize.

Slabost ODS, která byla vždy politickým lídrem, ať už jako strana vládnoucí, nebo opoziční, ODS, která byla sebevědomým a kompetentním hráčem na politické šachovnici, tato slabost je neomluvitelná a pro většinu nejen členů ODS, ale i jejích sympatizantů a voličů nepochopitelná a nevysvětlitelná. Obtížně se smiřují s tím, že ty nejsmrtelnější rány nám, vlastně sobě samotným, zasazují vlastní lidé. Ať už to je ocejchování „kmotry“, asistence u porodu našich ne příliš kooperujících koaličních partnerů nebo ustupování z pozic za cenu udržení zmatečně fungujícího organismu, bez výjimky nám tyto skutečnosti uškodili a bez výjimky je spoluorchestrovali lidé z ODS.