Vážená paní místopředsedkyně Senátu, vážené senátorky, vážení senátoři, já se hned první větou dostanu do sporu s navrhovatelem, protože já jsem přesvědčen, že máme před sebou nejdůsažnější změnu našeho ústavního systému od vzniku a za fungování samostatného státu. Ten systém poprvé přetáčíme do jiného směru, do jiného způsobu vládnutí.

Proto si myslím, že je třeba maximální obezřetnosti, a věřte mi, že bych byl rád, kdyby se má následující varování ukázala lichými.

Myslím si, že musím začít exkurzem do nepříliš vzdálené minulosti, protože od té vede cesta k přítomnosti a našemu dnešnímu rozhodování. Mohlo se totiž docela dobře stát, že už tu přímá volba zavedena byla.

Věřím, že vás bude zajímat, když to podrobněji vylíčím. Mám na co navázat přímo osobně. V přilehlých prostorách tohoto paláce jsme hájili volbu prezidenta Parlamentem již před, omlouvám se, 23 lety. Tehdy v polovině prosince 1989 Komunistická strana Československa přešla do prvního, a přitom posledního, nejnebezpečnějšího protiútoku proti Občanskému fóru. Podala totiž ve Federálním shromáždění návrh na změnu ústavy, na zavedení přímé volby prezidenta. Říkali tomu tehdy referendum. Jejich iniciativa měla velmi pozitivní ohlas mezi veřejností, ostatně jako ho má přímá volba i dnes. Vždycky bude mít takový návrh pozitivní ohlas. Vystupoval jsem tehdy jménem koordinačního centra Občanského fóra několikrát v Československé televizi proti přímé volbě s podobnými argumenty, s jakými budu vystupovat dnes na tomto místě. KSČ doufala, že sporem o referendum, a pak také hlavně jeho nezbytnou legislativní přípravou, se celý proces jejího odchodu z mocenských pozic zastaví nebo alespoň zpomalí, a že bude někdy v březnu, dubnu 1990 zvolen třeba reformista, mezi slepými jednooký králem, Ladislav Adamec, v nejhorším případě Alexander Dubček. Doslova z nejhoršího nás z Občanského fóra vytrhl návrh tehdejších lidoveckých poslanců prodloužit lhůty pro volbu prezidenta z ústavních 14 dní na 40. Nikdo jiný takový návrh pochopitelně nehodlal podat. My jsme tam ještě své poslance neměli. Přitom bylo jasné, že v zákonné lhůtě, tedy do 24. 12. se nemusí podařit odpor komunistických poslanců zlomit a přesvědčit je, aby volili našeho kandidáta, Václava Havla. Rozhodující jednání s nimi, tzv. 3. kulatý stůl, proběhlo až 22. 12. 1989 v prostorách Ústředního výboru Národní fronty za účasti tzv. rozhodujících politických sil. Málokdo už ví, že dějištěm tohoto jednání, které bylo velmi dramatické a které jsem za koordinační centrum Občanského fóra vedl, probíhalo v prostorách, kde je dnes senátorská jídelna. Vypadala tehdy ovšem docela jinak. V tomto paláci totiž mj. sídlil právě onen Ústřední výbor Národní fronty, na jehož jakoby neutrální půdě kulaté stoly probíhaly. Mezi 2. a 3. hodinou v noci komunisté rezignovali. Také proto, že ústavní experti nejen za koordinační centrum Občanského fóra, ale i za Ústřední výbor Národní fronty byli proti referendu. Byl to mj. můj bývalý šéf katedry na pražské Právnické fakultě, ze které mě vyhodili, a jeho, Jiřího Bobušaka, odsunuli jinam. Byl nicméně ve strukturách, jak se tehdy říkalo, a to bylo naše štěstí, myslím tím Občanského fóra. Seděl sice na protější straně stolu, ale opatrně, profesorsky, tedy jinými argumenty než my, přihrával nám. Kromě toho jsme si právě v těch dnech u kulatého stolu vynutili první vlnu tzv. kooptací, takže poměr sil ve Federálním shromáždění se měl poněkud změnit v náš prospěch. Ocituji z mého prohlášení v České televizi ze 14. 12. 1989, kdy krize začala. Na Kavčích horách jsem se ovšem musel sám, doslova sám prodrat před kamery, a cituji, uchýlit se k výhrůžkám, jak psal po letech historik Jiří Sup, protože vedení televize zprvu odmítalo zařadit mě do tzv. prime timu. Situace byla tehdy vážná, cítili jsme, že se poprvé ocitáme v defenzivě. Vždyť přímá volba se tak líbila. Vždycky se líbí, ať ji navrhne kdokoli. Neberte ji, když vám ji nabízejí. Průzkumy veřejného mínění mluvily i tehdy jasně pro přímou volbu. A komunisté navíc hrozili odchodem z Federálního shromáždění, čímž by se stalo neusnášeníschopným a prezidenta by zvolit ani nemohlo. Náš nátlak musel být proto silný, ale nikoli, jak by řekli bratři Slováci, presilný. Tehdy jsem mj. řekl, a teď mě omluvte, musím si to vzít ze svého stolku. "Zvolení prezidenta přímou volbou v referendu znamená vložení cizorodého prvku do rovnovážného systému naší ústavy a změní tedy takto jeden z jejích důležitých prvků, rozrušují se dále ostatní články s ním provázané, ústava jakožto celek přestává fungovat, jako kdybyste do lidského organismu namísto srdce implantovali třeba ledviny." Proti přímé volbě jsem pak po dalších 22 letech vystoupil tady, na odborném semináři, který Senát pořádal v březnu minulého roku.

Dnes jsme na tom tak, že politické strany přímou volbu voličům slíbily. Někteří z nás si slib vnitřně osvojili, nechci o tom pochybovat, necítím to jako nátlak, ačkoli měli původně nejednu pochybnost. Všichni přece chceme držet linii našich stran, ale všichni zároveň chceme držet slova ústavního slibu, že se budeme řídit jen naším nejlepším vědomím a svědomím, a že nebudeme přijímat příkazy zvnějšku. Nemáme to lehké.