Vážené kolegyně senátorky, vážení kolegové senátoři, vážení smuteční hosté,

sešli jsme se tu dnes, abychom se na půdě Senátu Parlamentu České republiky rozloučili s člověkem, který nejvíc přispěl k návratu svobody a demokracie do naší vlasti, prvním prezidentem samostatného českého státu Václavem Havlem.

Určitě není málo těch, kteří si myslí, že Václav Havel to s mocí vlastně moc neuměl. Není to přece náhoda, že jeho nejslavnější esej z roku 1978, který zná celý svět, je ten, který nazval Moc bezmocných. 

Nezaložil si po listopadu 1989 svoji vlastní politickou stranu, ačkoli se to samo nabízelo, a když nějaké straně později vyslovil podporu, ta pak zpravidla neuspěla. Sám tomu říkal „polibek smrti“: když tě veřejně podpořím, nejspíše tě nezvolí, přátelsky varoval. Pokud vím, nikdo, ač takto varován, jeho podporu neodmítl. Zřejmě pro nás vážila víc než vítězství.

Ale abych tu hned na začátku neupadl do moralizátorského patosu, pokusím se to Havlovo neumění střízlivě vysvětlit.