Přemýšlím, jak asi vnímají současné postavení komunistů věznění, mučení či ponižovaní občané. Jak asi vnímají sebevědomé projevy komunistických politiků. Nedovedu se vžít do jejich pocitů a cítím jen lítost a stud, protože jsme je nedokázali ušetřit stavu,  kdy ,,vrah o morálce káže“.

Popravy, věznění, vyvlastňování, morální devastace společnosti, hospodářský úpadek, rozvraty rodin a ničení lidských společenství se staletými kořeny. To byly zločiny komunismu. Za činnost proti komunistickému režimu bylo od února 1948 do listopadu 1989 odsouzeno na 250 000 osob, 241 politických vězňů bylo popraveno a mnoho mužů a žen zemřelo ve věznicích, koncentračních táborech a také na hranicích státu při pokusech o emigraci. V táborech nucených prací bylo bez soudu dle zákona 247/48 uvězněno více než 80 000 lidí, velká skupina mužů sloužila vojenskou službu u tzv. pomocných technických praporů.

Brutálních trestů se dočkali i ti, kteří za 2. světové války za svobodu bojovali, ale většinou na nesprávné „světové straně“, a zvláště ti, kteří se postavili komunistické moci v aktivním odporu. Přestože nás historie varuje, komunistické myšlenky a vzpomínky na staré dobré časy jsou v České republice stále silně zakořeněny. Demokracie je stále více ohrožována existencí komunistické strany, která posiluje takovým způsobem, že žije v parlamentu a spoluvládne v mnoha krajích a městech. Její líbivý sociální program je založen na nereálných slibech a na touze znovu se vrátit do mocenských pozic. Má k tomu skutečně nakročeno!  

My, kteří jsme neprožili na vlastní kůži tvrdou perzekuci zrůdného režimu, bychom měli naslouchat paměti národa a myslet na utrpení těch, kteří zaplatili komunistické zlo svými životy. Nevytěsňujme to ze své mysli a zastavme rudou vlnu z úcty k těm, kteří toto vše zažili a také si to pamatují.