Že ekonomická krize ovlivňuje demografický vývoje je jasné. Zvýšení nezaměstanosti, vysoký tlak na sociální systém a pocitové i faktické snížení sociálních jistot, to vše ztěžuje zajištění ekonomických potřeb rodiny s dětmi. Největší pokles porodnosti byl zaznamenán v Řecku, kde poklesla úhrnná porodnost dětí na ženu na 1,43, v Portugalsku na 1,35 dítěte na ženu, ve Španělsku na 1,36 dítěte na ženu. Z krizí postižených zemí si slušnou porodnost zachovalo jen katolické Irsko a to 2,05 dítěte na ženu, i když tam pravděpodobně sehrála svou úlohu silná role církve ve společnosti.

Zajímavé je srovnání s Českou republikou. Děsivou krizí porodnosti naše země prošla v roce 1999, kdy se porodnost pohybovala kolem 1,15 dítěte na matku. Poté se stav zlepšoval až do roku 2007 na číslo 1,5 dítěte na matku. Nyní ale porodnost opět klesá, v roce 2011 to bylo pouze 1,43 dítěte na matku. Česká populace tedy nedokáže dlouhodobě dorovnat úmrtnost. Pokud by současný trend měl pokračovat, pak nás, podle odhadů statisiků, v roce 2050 bude už jen asi 8,5 miliónu. Populace bude přestárlá s nesilnějšími ročníky ve věku mezi 70 a 80 lety, které budou potřebovat nákladnou sociální a zdravotní péči. To je poměrně strašná představa.

 Úbytek populace může být kompenzován imigrací. Problém je, že pokud je taková kompenzace účinná, znamená to, že již nejde o individuální imigraci, ale o imigraci masovou. Ta s sebou nese řadu úskalí. Imigranti jsou obvykle ochotni pracovat za nižší platy, takže buď ohrožují domácí trh práce, nebo jsou diskriminováni. Masová imigrace také znemožňuje plnou integraci a asimilaci imigrantů. Místo vzniku “tavícího kotle” v němž se stabilní kultura domácího národa obohacuje, vznikají ostrovy jiných kultur a ty na sebe pochopitelně narážejí. Tři nejsilnější pravicoví političtí lídři v Evropě, Merkelová, Cameron a Sarkozy se od multikulturalismu distancovali a prohlásili, že selhal. Ve skutečnosti selhali oni sami. Vždyť asimilační modely, typické třeba pro Skandinávii, vcelku fungují, fungovaly celkem dobře i ve Velké Británii, Francii nebo i v USA, ale právě jen do doby, než se imigrace stala příliš masovou. Tak nebo tak, myšlenka kompenzovat úbytek obyvatelstva imigrací bez vize cesty k obnově porodnosti je zcestná. Znamenalo by to smířit se s vymřením vlastního národa, zánikem vlastní kultury, a to soudný člověk přece nemůže připustit. Jsou ale náznaky, že cesta ven existuje.

 Zmíněný článek v Le Figaro uvádí zajímavé údaje. Krize neměla z hlediska porodnosti vliv na dvě země: Francii a Německo. Francie má velmi štědrou prorodinnou politiku. A tak se v době krize místo poklesu projevil růst porodnosti, a to z 1,8 na 2,0 dítěte na matku. V Německu porodnost na krizi nereagovala, stejně jako nereagovala na předchozí růst. Německá porodnost na ekonomiku prostě kašle.

 Ve většině ostatních zemí včetně České republiky demografické křivky s ekonomickým růstem a zvyšováním blahobytu rostou a klesají s ekonomickou krizí. Příklady Francie a Německa ale potřebnou odpověď přece dávají. Není lepší investice než aktivní a štědrá prorodinná politika. Ta je schopna populační pokles obrátit. Přiznejme si už konečně, že škrty v této oblasti jsou jednoduše zločin. Diskuse o zneužívání porodného nebo podpor rodiny, či jakýchkoli dávek, jsou u nás obvykle provázeny rasistickou nebo nacionalistickou konotací a jsou svědectvím o neschopnosti státu zajistit právo a pořádek a o ochotě většiny obyvatel nechat se trestat za přešlapy menšiny. A tady nastupuje druhá inspirace, německá. Právo a pořádek je přece zdrojem jistoty. Zdvořilé, ale nekompromisní vynucování práva chrání většinu obyvatel před rozkolísáním společenského klimatu, které je zdrojem společenské nejistoty. Pokud se nám v Evropě podaří tyto dva vzory zkombinovat, nemusíme vymřít. Otázka je, jestli my, Evropané 21. století, máme ještě pud sebezáchovy.