Jsem rád, že mohu alespoň touto formou přispět k oslavě osmdesátin Gary Beckera, kterého považuji za jednoho z nejvýznamnějších ekonomů současnosti. Když jsem mu 16. listopadu loňského roku posílal k jeho narozeninám gratulační dopis, neočekával jsem, že o 6 dní později dostanu e-mail od profesora Lazeara, který mne pozval, abych pronesl tento projev. Přes všechny své prezidentské povinnosti jsem toto pozvání bez váhání přijal.

V tomto sále se dnes cítím být v jisté nevýhodě. Nejsem celoživotním kolegou či spolupracovníkem Gary Beckera a bohužel nejsem ani jeho studentem, i když - implicitně, nebo na dálku - se za jeho studenta považuji. Jediná formální vazba mezi námi je ta, že profesor Becker byl před 16 lety komisí pro udělování profesorských titulů na pražské VŠE požádán, aby se vyjádřil, zda mi profesorský titul má či nemá být udělen.

Poznali jsme se před dvaceti lety, po pádu komunismu, kdy jsme konečně získali svobodu, a tím i šanci k navazování kontaktů po celém světě. Jeho texty jsem samozřejmě četl již dávno předtím. Vždy jsem byl obdivovatelem Chicagské ekonomické školy a zejména jejich tří velkých jmen: Friedman, Stigler a Becker. V komunistické éře to pro mne byla pouze jména a ani jsem nesnil o tom, že bych nositele těchto jmen mohl někdy potkat.

Je proto téměř fascinující, že je to dnes už mé třetí vystoupení na Chicagské univerzitě věnované jedné z těchto tří velkých osobností. V roce 1998 jsem přednesl jednu ze tří George Stigler Memorial Lectures[1] (dvě předcházející George Schulz a Milton Friedman). V lednu roku 2007 jsem promluvil v nedaleké Rockefeller Chapel na zádušní mši za Miltona Friedmana.[2]

Nyní je na řadě Gary Becker, který je hlavním průkopníkem a obhájcem tzv. „ekonomického přístupu k lidskému chování" (což je název jeho zásadní knihy z roku 1976) [3] nebo, jinak řečeno, „ekonomického způsobu pohledu na lidský život" (což je název jeho přednášky při udělení Nobelovy ceny za ekonomii v prosinci 1992)[4].