Děkuji za příležitost být a promluvit na tomto zcela mimořádném setkání. Těší mne i to, že zde mohu potkat řadu svých dlouholetých kolegů a přátel. Je trochu zvláštní, že jsem se dodnes nezúčastnil žádné akce, která byla organizována tímto velmi známým a navíc geograficky blízkým vídeňským Mezinárodním institutem aplikované systémové analýzy, ale mám pro to určité vysvětlení. Jako ekonom, který věří ve standardní ekonomické paradigma a který se vždy bránil atakům, které po celá desetiletí přicházely vůči ekonomii ze strany tzv. systémových věd, jsem měl díky názvu Vašeho institutu jisté aprioristické výhrady. Skupina ekonomů, kteří jsou zde dnes, mne však přesvědčila, že jsem měl už dávno této instituci věnovat větší pozornost.

Když jsem před mnoha měsíci dostal Vaše pozvání, přemýšlel jsem, proč jste mi nabídli hovořit o „neekonomických či mimoekonomických aspektech ekonomických reforem“. Bylo to proto, že jsem byl svými politickými protivníky léta obviňován, že cílevědomě zužuji komplexní úkol transformace jen na jeho ekonomickou dimenzi? Doufám, že nikoli, protože to byla kritika falešná. Zásadní systémová změna, v 90. letech nazývaná transformace, je mnohadimenzionálním procesem a lidé jako já to věděli vždy. Na počátku 90. let jsme však „pouze“ chtěli změnit politický, sociální a ekonomický systém a neměli jsme ambice měnit člověka a lidstvo – tyto věci jsme nechali jiným, měli-li tyto cíle. Nám se systémová transformace povedla, oni nového člověka nevytvořili.

Politici, kteří byli podobně jako já do transformačního procesu aktivně zapojeni, velmi rychle pochopili, že jsou všechny vědecky se tvářící teorie optimálního řazení jednotlivých transformačních opatření, které byly zformulovány ještě v době komunismu jak v našich zemích, tak na Západě, prakticky nepoužitelné a nezajímavé. Bylo naprosto zřejmé, že komplexní systémová změna nemůže být organizována či řízena osvíceným panovníkem či diktátorem (nebo skupinou akademických ekonomů), ale ani demokraticky zvolenou vládou. Tato změna byla – jak jsem vždy tvrdil – kombinací spontánnosti a konstruktivismu, ve které politici (a jejich akademičtí poradci) byli jen jednou stranou celého procesu a ne vždy tahali za delší konec lana. Milióny konečně svobodných lidí, zcela fascinovaných nově nabytou svobodou, chtěli žít bez toho, aby byly jejich životy kýmkoli plánovány či řízeny, a navíc nebyl nikdo, kdo by jim v tom chtěl bránit. Jednotliví občané, voliči, občanská sdružení, politické strany, byznysmeni a jejich „komory“, nevládní organizace a všichni další nutně museli mít odlišné krátkodobé a dlouhodobé zájmy a motivace od těch, které měli tvůrci tehdejších reforem. My jsme to věděli, ale zahraniční poradci a komentátoři to často nevěděli a zejména tuto elementární pravdu nechtěli respektovat.

Získali jsme rovněž zkušenost, že je v takových situacích relativně velmi jednoduché vytvořit negativní konsensus, tedy dohodnout se na tom, co nechceme – jako bylo pokračování komunismu, ale že je mnohem obtížnější najít pozitivní shodu, najít pozitivní vizi – nejdříve, kam chceme jít a posléze, jak se tam dostat. Reálně existující konflikt vizí, tolik potřebný prvek každé demokracie, se v tomto složitém a riskantním okamžiku stal další komplikací. Někdy to vedlo k nekonzistentním, problematickým a dokonce protichůdným krokům a opatřením. Bylo to však nevyhnutelné. Systémová změna není cvičením z aplikované ekonomie.

Nemělo by se zapomínat ani na to, že leckteré změny začaly dříve, než bychom to chtěli a bez ohledu na to, zda jsme měli pocit, že jsou všechny pro ně navýsost potřebné předpoklady splněny či nikoli. Jak jsem již řekl, spontánní chování miliónů našich spoluobčanů nebylo možné zastavit, i kdybychom to chtěli, což navíc nebyl náš případ. Dobře jsme věděli, že je vakuum způsobené kolapsem institucí starého režimu nezbytné vyplnit co nejrychleji.