Vážený pane velvyslanče, vážené dámy a pánové!

Děkuji vám za pozvání. Přijel jsem sem, abych se spolu s vámi zamyslel nad zkušeností druhé světové války. Existují dva přístupy k této otázce. První, velmi jednoduchý. Bylo vítězství a nyní je již vše v pořádku. Přístup prostý, ale chybný. Druhý přístup vychází z otázky, může-li se tato historie druhé světové války v té či oné podobě opakovat, či ne.  Bohužel, mohu odpovědět, že může. A to ne opakováním tragédie v podobě komedie. Je to jednoduše nová potenciální tragédie. A jaká? Když se zaobíráme podstatou druhé světové války, víme, že to byla první ničivá válka v současné epoše, tedy dvacátém století. Ničivá protože cílem války nebylo jakési získání nového teritoria nebo ekonomického vítězství, ale zničení svých nepřátel.

Na jakém základě? Bylo rozdělení lidí na dvě skupiny na principu nenávisti, na principu rasové či národnostní nenávisti. Jedna skupina tzv. nadlidé – übermenschen, a druhá, jestli použijeme dialektiku Hegela, to jsou otroci. Otroci, to jsou lidé, které je třeba buď přímo usmrtit nebo zničit prací v koncentračním táboře. Arbeit macht frei. To byli v první řadě Židé, ve druhém sledu se plánovalo zničení všech Slovanů a předpokládám, že dalšími oběťmi by byly ty národy, které neodpovídaly chápání, názorům těch nadlidí.