Někdy si kladu mnoho otázek, jak je to vlastně s tou naší sociální politikou. Zda potřebujeme kreditní karty, zda musíme více podporovat sociálně slabé skupiny obyvatelstva, kam řadíme nepřizpůsobivé občany a občany cigánské národnosti. Zda je nutné hradit jim předškolní výchovu, a zda je nutné jim vytvářet umělé prostředí, které je zbavuje přirozené reakce na zvládnutí potřebných činností pro život, zachování sama sebe, a především řádného začlenění do společnosti. Na jedné straně stát bere, tvrdí, že náš sociální systém je přebujelý, rozdávačný, neodpovídající požadavkům moderního světa. Na straně druhé potvrzuje sám stát, že neumí prostřednictvím svých manažerů v rolích ministrů, toto problematiku řešit. Logicky z toho vyplývá, že tento problém nenastal nyní, že je to zodpovědnost současné vlády a premiéra. Bolestí na této struně sociální politiky je mnoho, které by se samozřejmě dali řešit rychle, koncepčně a jednoduše. Takové řešení by přineslo uspokojení hned v několika rovinách. První rovinou by bylo samotné posílení ekonomické výkonosti sociální politiky, kdy finanční prostředky vynakládané neúčelně na sociální politiku by byly převedeny v rámci sociální politiky a jejího řešení na zabezpečení komplexního systému sociální politiky. Druhou rovinou je vykázání finančních úspor celého systému sociální politiky, aniž by došlo ke snížení kvality a solidarity sociální politiky. Třetím a nezanedbatelným pilířem této činnosti je úspora vynakládání veřejných prostředků v rámci tohoto systému. Tedy lze říci, opravdová reforma. Nyní konkrétní případ, jeden z mnohých, který by premiérovi a vládě pomohl v rámci dané reformy ke kvalitním krokům. O dalších psát a hovořit nebudu. A to vzhledem k okolnosti, že na ministerstvech je dost kvalifikovaných odborníků, kteří by měli umět najít takové systémové kroky, které v oblasti sociální politiky zajistí potřebnou solidaritu v přerozdělování finančních zdrojů tak, aby se dostalo na všechny potřebné občany i v době, kdy se snižují rozpočtové kapitoly jednotlivých správců. Není to o tom, že bych neuměl, anebo nevěděl tyto systémové kroky definovat.

Jaké je tedy mé doporučení, je to příklad jeden z mnohých.

Péče v domovech pro seniory je zavedená tak, že důchod zajišťuje tomuto seniorovi pobyt v zařízení, stravu, teplo, hygienu, oblečení a další potřebné k zachování důstojného stáří.

Jiná situace je ovšem v zařízeních, která spadají již do zařízení poskytující jistou zdravotní a ošetřovatelskou péči. Těmito zařízeními jsou zejména Ústavy pro mentálně postižené dospělé osoby. Mají stejné zajištění jako klienti v domovech pro seniory. Stravu, řádné bydlení, hygienu, oblečení a další činnosti v rámci uplatnění jejich duševního a fyzického zdraví. Rozdíl je v tom, že tento pobyt jin zcela hradí v plné výši stát, a jejich příjem ve formě jistého invalidního důchodového zabezpečení jim jde na účet. Jednoduše řečeno, pak mnozí tito postižení občané, aniž by si to uvědomovali, mají vysoké částky na účtech, pro které si mnohdy přijede občas někdo, kdo se o toho postiženého jedince vůbec nestará. Proto bych doporučoval přijetí zákona, který by určil částku vynaloženou jako invalidní, anebo starobní důchod občanů s mentálním postižením, kteří musí být zařazeni do takovýchto zařízení, postupovat stejným se stejným principem, jako u začlenění do domovů pro seniory. Pro jednoduchou ukázku o jaké uspořené finanční prostředky v rámci sociální a zdravotní politiky státu by šlo, které by se dali v rámci sociální politiky nasměrovat na další zmíněné sociální pilíře státní politiky, a tím zahájit potřebnou reformu tam, kde skutečně ze strany státu dochází k dvojí, anebo trojí platbě při zajištění takto postiženého občana.