Obáváme se, že v nejbližší budoucnosti nelze očekávat v tomto směru změnu k lepšímu, protože odkaz „Vítězného února“ poznamenal v naší zemi již tři generace. To, co komunisté oslavovali jako vítězství pracujícího lidu, bylo ve skutečnosti vyvrcholením dlouhodobě organizovaného převratu řízeného cizí mocností. Smyslem a cílem únorového puče totiž bylo rozšíření a upevnění moci Sovětského svazu.

Komunisté využili destabilizace našeho společenství, která měla kořeny již před druhou světovou válkou. Krize ve společnosti byla posílena tím, že se naši dědové a otcové nepostavili gigantickému zlu z dílny fanatického hitlerovského Německa, ač bylo velmi podobné tomu, které po dvacet let panovalo na východ od naší země. Stejně tak naši blízcí po válce nečelili fanatické vládě mírně obměněného zla komunistické spodiny. O to hlubší proto byla demoralizace, která po „Vítězném únoru“ následovala.

Obrovská neodčinitelná vina komunistů a jejich kolaborantů spočívá v tom, že posloužili cizí zrůdné moci proti vlastnímu národu a kultuře a podíleli se na ní. V této souvislosti nelze nepřipomenout tragickou úlohu všech nekomunistických stran i presidenta Beneše, kteří akceptovali systém Národní fronty připravený sovětskými komunisty pro celou středovýchodní Evropu. Tím byla vyloučena z politiky veškerá skutečná pravice. Jedním z největších zločinů komunistické éry pak bylo systematické vyhánění a hubení skutečných elit národa. Celým komunismem prostupuje snaha narušit a zpochybnit tradiční křesťanský morální a hodnotový systém bezprecedentním pronásledováním jeho nositelů a často i jejich fyzickou likvidací.