Finále souboje o Pražský hrad, tedy druhé kolo přímé volby prezidenta České republiky, by nemělo být měřením sil pravice a levice. Nemělo by být ani měřením politiky vládní koalice, k níž mám řadu výhrad, a opozice, u níž nedokážu pojmenovat nějakou výraznou činnost, abych k ní výhrady či uznání vůbec mohla mít. A nemělo by být ani pouhým měřením objemu prostředků na předvolební kampaň a účinnosti marketingových strategií. Mělo by zde jít o měření principů, které dva finalisté zosobňují či nezosobňují.

Co skutečně představuje Miloš Zeman a co Karel Schwarzenberg?

Řekla jsem, že Miloš Zeman představuje politické zlo. Silná slova. A navíc ne zcela původní – Ronald Reagan podobně pojmenoval Sovětský svaz, respektive způsob výkonu moci komunistickými vládami. Ale stojím si za nimi. Politické zlo je arogance moci, monolog místo dialogu, přehlížení občanů a nerespektování zákonů.

Opoziční smlouvu vnímám jako zmíněné politické zlo spáchané na neplnoleté demokracii, zlo, které otevřenou politickou debatu a nahradilo zákulisními dohodami; zlo, které demokratickou kontrolu vymazalo rozdělením kontrolních a řídících funkcí mezi kamarády; zlo, které zvedlo stavidla korupci a nepotismu tam, kde měla být férová a transparentní soutěž. Miloš Zeman sice hovoří o boji proti korupci (jako všichni vrcholní politici), ale je stále obklopen lidmi s pochybnou minulostí (jako řada dlouholetých politiků) a na přímé otázky a důkazy odpovídá bonmoty a bagatelizuje své vztahy k nejasným investorům a zájmovým skupinám (jako hrstka těch nejarogantnějších politiků). O politickém stylu jeho týmu vypovídá kausa Olovo či Bamberk, okolnosti privatizace Mostecké uhelné a další příběhy, které varují, že osobní ambice mohou být pro někoho víc než etické principy.