Celoevropská studie říká, že obyvatelé České republiky nad jiné vynikají v obavách z nejistoty a to dokonce natolik, že zatímco mladí Evropané chtějí mít rodinu se dvěma dětmi, páry u nás přemýšlejí v průměru jen o jednom. Renomovaní ekonomové to dávají do souvislosti s příliš častými změnami základních právních norem pro hospodaření ve firmách i v rodinách a upozorňují na to, že tento negativní vliv se promítá do už tak smutného demografického výhledu naší země – řečeno prostými slovy, že urychluje stárnutí a vymírání národa. Jenže vysvětlujte někomu, že jedinou šancí pro budoucnost České republiky je návrat k rodinným hodnotám a k rodině jako takové. Kdo by řešil demografii, když nevíte, o kolik zase podraží nájem a potraviny.

Třiadvacet let po rozvratu totalitního režimu demonstrovali v centru Prahy proti demokraticky zvolené vládě z nejrůznějších důvodů tisíce lidí. Někomu vadí reformy, někomu nízký plat, někomu restituce církevního majetku, někomu úsporné škrty, někomu korupce. Zatímco volání po odklizení kmotrů z politiky považuji za volání po spravedlnosti, výzvy, abychom nevraceli ukradené, považuji za její odmítání. Ale i když nesouhlasím se vším, co na demonstracích zaznělo, jsem ráda, že se odnikud nevynořila vodní děla a kordony policejních těžkooděnců. Nikdo se nepokusil umlčet demokratický projev občanského nesouhlasu silou. Nejsem ale ráda, že výročí masakru studentů na Národní třídě, který vedl k pádu komunismu, komentovali v médích členové tehdejší KSČ a nikdo jim jejich minulost nepřipomněl.