Neúprosná řeč čísel, byť poněkud ošklivá, praví, že náš národ potřebuje dvě a kus dítěte na jeden pár, ale na svět přichází necelé dvě děti. Pomiňme bizarní vize čtvrcených novorozeňat a řekněme si, co stávající stav znamená pro naši společnost. Aktuálně se už musí prodlužovat věk odchodu do důchodu, perspektivně bez zvýšení porodnosti národ v srdci Evropy vymře, rodina jako tradiční institut mezigeneračních vztahů a odpovědnosti se rozpadá.

Tak nějak to víme všichni. Rodina je základ státu. Stát by se tedy měl ve vlastním zájmu starat o to, aby lidé rodiny zakládali a měli tolik dětí, aby přežil. Tedy déle, než čtyřleté volební období. Jenže rodinám příliš nepomáhá. Právě nestabilní prostředí – nikoli globální ekonomická krize, ale neustálé změny národní legislativy – jsou podle průzkumů veřejného mínění hlavní příčinou, proč se mladí zdráhají mít děti. Česká republika v tomto ohledu vyniká, či spíše propadá v rámci celé Unie – průměrný evropský pár uvažuje o dvou potomcích, český o jednom. Jak ale odpovědně plánovat rodinu, když například jen zákon o dani z příjmu byl za deset let novelizován stopatnáctkrát a jen v posledních dvou letech znamenalo patnáct z těchto změn přes 170 přepsaných paragrafů?

Tak nějak to víme všichni. Rozhodnutí mít děti neovlivňuje jen vztah dvou lidí, ale stav celé společnosti a podmínek, které vytváří dílem stát a dílem obec. Zdravá ekonomika podporuje porodnost už proto, že rodiny s dětmi se pak výrazně podílejí na jejích příjmech; ta česká čelí kvůli nedostatku dětí propadu na příjmech do státní pokladny ve výši zhruba 150 miliard korun jen na daních a odvodech na sociálním a zdravotním pojištění. Logicky se jí pak nedostává prostředků právě na podporu rodin. Školek – především ve městech - je málo, škol – především na vesnicích - též. Matky s dětmi se do zaměstnání vracejí s většími obtížemi, než bezdětné kolegyně a konkurentky, protože zkrácené pracovní úvazky u nás tvoří necelou desetinu zaměstnaneckých poměrů, zatímco evropský průměr je téměř třetina. Ani zaměstnavatelé totiž nejsou k větší flexibilitě pracovních míst ničím motivováni - zákonné normy na pauzy na kojení či zakazující přesčasy jsou spíš důvodem, proč matky nepřijímat.