Roste nonstop a „dechberoucím“ tempem. Přesnější kalkulace se liší podle toho, co zohledňují a co ne. V tom hlavním se shodují - i v letech, kdy země „zlaté miliardy“ nejsou v červených číslech, tu dluh roste několikanásobně rychleji než HDP.    

Už v polovině minulé dekády, ještě před dominem po pádu Lehman Bros., odešli na penzi dva hodnostáři amerického fiskálu. Konečně si tak uvolnili  ruce sepsat raport, nenucený cokoli kašulírovat. Skutečná suma závazků, padajících na konto „ředitele planety“, jim vyšla v řádu 60 tisíc miliard dolarů, tedy zhruba pětinásobku amerického HDP. Po sérii „humanitárních intervencí“ – a lukulských dárečků bankám a korporacím „příliš velkým, aby směly padnout“ – je to podle amerického profesora Kotlikoffa už kolem 220 tisíc miliard USD (a tedy cca 15násobek HDP).

Pramalé gaudium budí i oficiální statistiky. Zachycují jen závazky fiskálu vůči externím věřitelům. Kvanta jiných – rostoucí deficit penzijních účtů, závazky uvnitř veřejného sektoru, o „vnitřním dluhu“ upadající infrastruktury nemluvě - obcházejí po špičkách. I tak „kreativně účtovaný“ státní dluh se však – téměř ve všech zemích „euroatlantické civilizace“ – rovná vždy minimálně jejich ročnímu HDP. Ten přitom zahrnuje i „bubliny“, které znovu prasknou - a také faktury za servis, který na mišmaš reálných a virtuálních aktiv vábí investiční manažery, spravující i naše peníze.

Obsluhu tak horentního manka umožňují jen úrokové sazby, blízké nule i nominálně. V privátní sféře z nich těží jen burzovní hazard na úvěr – a „supí kapitál“ („vulture capital“), skupující podniky za „krizové“ ceny. V reálné ekonomice se efekt téměř nulových úroků blíží nule. Tím větší je každoroční znehodnocení úspor, zdráhajících se riskovat tobogán finančních trhů.

Český státní dluh je sice - v poměru k HDP – oproti průměru EU stále o desítky procent nižší. Už teď však jeho obsluha stojí přes 70 miliard korun ročně. Je to mnohem víc, než všechny podpory v nezaměstnanosti i řada jiných sociálních dávek dohromady. Zhruba dvojnásobek čistého inkasa z „evropských fondů“, před jejichž svatým obrázkem klečí každé televizní noviny.