Tento princip byl a je naprosto správný. Potřebujeme i do veřejných financí vrátit zdravý selský rozum a jednoduchou zásadu, která je pochopitelná každé rodině a každé firmě. Dlouhodobě se dá utrácet pouze tolik, kolik máme zdrojů. A když je to jinak, na dluh, hodně špatně to končí, jak už se o tom na vlastní kůži přesvědčilo mnoho lidí v zemích, kde tuto politiku dluhů provozovali déle než my. Přeneseme – li tuto jednoduchou a správnou zásadu do politicko-ekonomické terminoligie, nazveme to potřebou provedení strukturálních reforem…
Ta dlouho skloňovaná nutnost změny důchodového systému, sociálních dávek, zdravotnictví a školství není fetiš ekonomů či některých politiků, ale krutý fakt, že tyto tzv. mandatorní pilíře, které dnes představují většinu výdajů státního rozpočtu, jsou dlouhodobě nastaveny vysoce nad možností naší ekonomiky. Vedou nás do chronických a dlouhodobých dluhů.
Bohužel o co více rozhodná byla vládní terminologie, o to více sporné, a často za hranou ekonomické logiky, jsou zákony, které připravila a prosadila. Vláda tak dlouho hledala kompromisy uvnitř sebe sama i se všemi možnými vlivovými skupinami, až obsah vládních změn či reforem vyprázdnila a zcela se vytratil jejich hlavní cíl, vrátit výdaje na úroveň, kterou si naše ekonomika může dovolit. V některých případech – např. u tzv. důchodové reformy - je její dopad na rozpočet přímo opačný, deficit rozpočtu zvyšuje. Systém veřejného zdravotního pojištění – poslední pilíř veřejných financí, který netrpěl dluhy - se po dvou letech “reformování” dostal do chronického deficitu v řádu milliard. Ve školství reforma skončila ještě dříve, než začala.
Vláda se tak sama dostala do politické pasti spočívající v rozporu své vlastní píárové rétoriky a prováděné politiky. Vládní reformy v zásadě nic nešetří a aby vláda alespoň symbolicky snižovala deficit, nezbývá ji nic jiného, než neustále zvyšovat příjmy, tedy daně občanů a firem. A právě balík daňových zákonů obsahující nejen další (již druhé!) navýšení DPH, ale i milionářskou daň, je toho důkazem. Pro rok 2013 počítá vláda s tím, že tento balík zvýší příjmy státního rozpočtu o 32 miliard. Je to krok mimořádně kontroverzní, nejen proto, že je naprostým opakem toho, co všichni, kdo jej prosazují, slibovali svým voličů, ale především jeho dopad na naši ekonomiku je riskantní. Dal by se však ještě pochopit, kdyby jeho výdledkem byl dramatický pokles deficitu a tedy i našich dluhů. Ale to je omyl a mystifikace. Deficit státního rozpočtu i přes 32 miliardovou injekci ze zvýšených daní klesne z letošních 105 miliard v příštím roce na 100 miliard, tedy o pouhých pět miliard. Tak vysoký deficit znamená další významný růst veřejného dluhu.
Je rovněž nepochybné, že neustálá změna podnikatelského prostředí a neustále zvyšování daní dusí domácí spotřebu, snižuje investiční aktivitu firem, oživuje šedou ekonomiku a ochlazuje tak ekonomický růst.
Výsledek vládnutí je tím značně zněvěrohodněn. Nepodařilo se nám prosadit skutečné a účinné reformy a díky nim zastavit zadlužování, ani nemáme hospodářský růst.
Ano, můžeme oprávněně říkat, že jsme osekali erár a tím ušetřili desítky miliardy. Je to nepochybně pravda a je potřeba to ocenit. Ale to je pro vládu, která si stanovila jako prioritu skutečné reformy a konec zadlužování a vládu, která má v každém vydání novin referujících o dopadech dluhů a nereforem na občany krachujících zemí bezplatnou reklamu snů, slabý výsledek.
Hovoří-li dnes pan premiér Nečas nebo Miroslav Kalousek o tom, že motivem pro neschválení vládního návrhu na zvýšení daní je pád vlády, hluboce se mýlí.
Nepotřebujeme změnu vlády, potřebujeme změnu vládnutí.
Psali jsme:
Ptejte se politiků, ptejte se Vašich volených zastupitelů, pište, co Vám osobně vadí. Registrujte se na našem serveru ZDE.
Bc. Marek Šnajdr
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Marek Šnajdr - profil
