Musíme to udělat, přestože jsme si vědomi, že to bude zdrojem právní nejistoty. Lidé budou žít v pochybnostech - co platilo včera, co platí dnes, co bude platit zítra? Jenže základním zdrojem této nejistoty bylo porušení demokratických procedur, které si vládní většina prosadila, aby mohla tyto zákony co nejpohodlnějším způsobem přijmout.

To je velmi nebezpečná cesta. Teprve dodržování demokratických procedur dělá z návrhů, debaty a hlasování poslanců to, čím se mohou řídit všichni ostatní. Jestliže se jako občané dobrovolně podřizujeme omezení našich práv, která zákony obsahují, děláme to především proto, že byly přijaty demokraticky a že demokratickou cestou nelze dosáhnout lepšího výsledku.

Ústava pamatuje i na případy porušování demokracie – pak má občan právo, aby se vzepřel. Riziko tedy vzniká nikoliv obhajobou, ale porušováním demokracie. Tato podstata demokratického systému však vládě uniká.

Právní nejistotu tedy nezpůsobuje skupina poslanců ČSSD, která žádá Ústavní soud o zrušení celého balíku reformních zákonů. Způsobuje ji vláda, která opakovaně předkládá nedokonalé a nepromyšlené návrhy, oprašuje normy, se kterými už havarovala u Ústavního soudu, přináší je pozdě, protože je ochromována vnitřními spory, a má za to, že když už se něco sesmolilo na nějaké K 9 nebo v jiném neformálním seskupení, které v ústavě naštěstí dosud nemáme, tak že to prostě platí.

Nějaké vybavování v parlamentu už se jí zdá zbytečné, má v Poslanecké sněmovně takovou většinu, že stačí chvilka hlasovací gymnastiky a prostě to projde.
Přehlídka toho, co se nad uvedenými 14 zákony odehrávalo, patří do učebnic, včetně soutěže, kdo najde více chyb.