Je to horší a ničivější nápad, než když prezident republiky zachraňoval současnou koaliční vládu, podporoval Víta Bártu nebo když oslavoval společenský přínos jistého pana Bátory. Prezident republiky kopl do základů současné evropské civilizace. Udělal to jen proto, aby na sebe upozornil? To jistě ne.

Václavu Klausovi nelze upřít, že je znalcem falše. Nikdy by se v politice nedopracoval tam, kde je, kdyby nevěděl, co dělá. Když ale takto dramaticky vyzývá církev, aby se postavila proti „falši" sociálního státu, zdá se, že je s jeho politickou virtuozitou, šarmem ale i (v době prezidentské volby proklamovanou) nadstranickostí opravdu konec.

Pochopitelně a oprávněně se na prezidenta Václava Klause snesla kritika za to, že chce zušlechťovat nezaměstnané a chudé k vrcholům skromnosti, ale nikdy se vlastně nepostavil proti novodobým privatizačním zbohatlíkům, kteří tuto zemi z velké části rozkradli. A nyní ještě zvyšují své tempo. A těší se i na majetky, které mají být církvím převedeny na základě rozhodnutí současné vlády...

Odhlédněme však na chvíli od ryze domácího kontextu. Pro katolickou církev je sociální cítění centrálním tématem, jak ukazují texty, které byly nedávno vydány v českém překladu jako Kompendium sociální nauky církve (Karmelitánské nakladatelství Kostelní Vydří 2008). Soustředění na téma, které V.Klausovi zní tak falešně, nevzniklo z nějakého náhodného podnětu. Ujala se ho ještě za života Jana Pavla II. instituce s příznačným označením Papežská rada pro spravedlnost a mír.

Zdůvodnění tohoto úkolu najdeme v dopise vatikánského státního sekretáře předsedovi této rady z roku 2004, kdy bylo sociální učení církve v této prakticky zkoncentrované podobě připraveno k vydání. Zdůrazňuje, že „sociální nauka církve má hodnotu také jako nástroj evangelizace". Jinými slovy, křesťanská nauka bez sociální složky ztrácí smysl.