Po šesti letech, kdy zažíváme permanentní reformní experimenty z dílny ODS (téměř po vzoru čínské kulturní revoluce - málokterá sazba daně se dožije Vánoc, stejně jako málokterý návrh státního rozpočtu), jsem při sledování kongresu ODS ke svému překvapení zjistil, že největší zmatek panuje ve vládní straně ve vztahu k obsahu a pojetí jejího vlastního programu.

Šest let politiky, na které se nějak podíleli (od výkonné rady ODS výše) snad úplně všichni, kdo kandidovali do vedení ODS, se ocitlo pod zdrcující kulometnou palbou, jakou bychom nedokázali zajistit ani na sjezdu ČSSD. Jediné, co mohlo občana při sledování této sebereflexe napadnout, byla otázka: Proboha, jací zločinci donutili tu starou, dobrou ODS, aby v posledních šesti letech hlasoval pro tak šílené změny a zákony? Na kongresu nikdo z těch, kdo to zavinili, evidentně nebyl. Mluvily většinou jen samé nevinné oběti a pomýlení, kteří prohlédli.

Pokud jde o předváděnou sebekritiku, bylo možno rozlišit čtyři základní typy řečníků:

Typ první – reformy jsou v pořádku, ale špatně je vysvětlujeme. Tuto iluzi šířil zejména staronový předseda ODS Petr Nečas. Dokonce si povzdechl. Že ODS opustily společenské elity, které jí v minulosti pomáhaly občany přesvědčovat. Bez herců, zpěváků a spřízněných komentátorů to už ODS s veřejným míněním tolik nejde. To je ale přece strašný omyl. Mediální masáž kolem reforem probíhá permanentně, jenže je v naprostém rozporu s konkrétní sociální zkušeností občanů. Nejde o marketing reforem, ale o jejich věcnou podstatu a prokazatelné negativní dopady na život lidí a ekonomiku. O začarovaný kruh škrtů a poklesu, ve kterém se díky OBSAHU vládní politiky pohybujeme.