Od vzniku samostatného Československa uplynulo 94 let. Kulatá stovka už není daleko. Za šest let budeme mít výbornou příležitost – a tím nemyslím ani tak nás politiky, jako spíš historiky a společenské vědce obecně – bilancovat z dlouhodobého hlediska. Říct si, co se podařilo z odkazu zakladatelů československého státu uchovat, co je stále živé, a co jsme cestou někde poztráceli. Obávám se, že se nám toho za to století ztratilo až příliš mnoho. Ale jak jsem říkal, na skutečně hlubokou bilanci a analýzu máme ještě trochu času.
Ve svém projevu bych se rád soustředil na některé aktuální problémy. I když samozřejmě i ony se vznikem státu souvisí. Máme totiž přirozenou – a podle mě i správnou – tendenci poměřovat současnost tím, co bylo v našich novodobých dějinách nejlepší. A to byla bez diskuse právě první republika. Jenže někdy se tou první republikou oháníme naprosto nepatřičně. Vezměme si třeba v poslední době často diskutovaná témata státní suverenity, národní hrdosti, vlastenectví. To jsou pojmy, na kterých samozřejmě není nic špatného a které jsou stále aktuální. Musíme je ale chápat ve správných souvislostech. Používá-li někdo první republiku jako argument proti procesu evropské integrace, tak prostě nemá pravdu.
Slepé odmítání evropské integrace (nehovořím teď o věcných připomínkách a konstruktivní kritice) není nic jiného než nedostatek sebedůvěry. Je to tedy pravý opak národní hrdosti. Jakoby Češi neměli na to se v rámci většího celku prosadit. Jako by se potřebovali izolovat, aby si mohli být jisti sami sebou. Hýčkat si své vlastenectví někde pěkně stranou od ostatních a být přesvědčen, že jsme ti nejlepší – to dokáže každý. Myslím, že máme na víc.
Kromě toho je v odmítavém postoji vůči evropské integraci i vnitřní nelogičnost. Většinou od těchto lidí slyšíme, že evropská integrace je dobrá jen potud, pokud se jedná o integraci ekonomickou. Tedy pokud je v souladu s širším a dlouhodobým procesem celosvětové hospodářské globalizace. Podle mého názoru je to ale právě naše ekonomická síla, kterou v izolované podobě skutečně přeceňovat nemůžeme. Zvlášť v této době a s touto hospodářskou politikou, kterou dnes praktikujeme. Tím neříkám, že se Česká republika má uzavřít mezinárodní obchodní výměně a investicím. Jen upozorňuji na rozporuplnost postoje, který na jednu stranu říká ano ekonomické integraci a na straně druhé odmítá integraci politickou, sociální a kulturní, v širším slova smyslu civilizační.
Nemám rád vzletná slova a patos, ale pokud Česká republika něco dala světu, pak jsou to právě velikáni naší kultury. Naše národní identita není založena na unikátní daňové politice nebo ojedinělém způsobu privatizace veřejného majetku. Říkám naštěstí. Naše národní identita stojí na pevnějších základech – na kultuře, na vědeckých úspěších, na našem jazyku, na naší historii. To jsou její pilíře. A myslím, že o jejich pevnost se ve sjednocující se Evropě opravdu bát nemusíme. Naopak.

Tento článek je uzamčen
Článek mohou odemknout uživatelé s odpovídajícím placeným předplatným, nebo přihlášení uživatelé za Prémiové body PLPřidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Milan Štěch