Vážený pane předsedo, vážené delegátky, vážení delegáti, milí hosté,

jsem velmi potěšen tím, že jste mne pozvali na náš vrcholný vnitrostranický svátek, na akci, která nás vždy všechny mobilizuje, na akci, která by kromě bilancování měla ukázat hlavně naše další směřování, naše priority, naše ambice, naši akceschopnost a naši schopnost reflexe. Vážím si toho mimo jiné proto, že pokládám naši stranu za stranu dospělou a konzervativní i ve vztahu ke svým bývalým vrcholným představitelům. I to je informace pro naše voliče. Podotýkám, že dobrá. Ideová, programová a personální kontinuita je devízou, která nás šlechtí a odlišuje. Mou první poznámkou či prosbou je: Udržme si ji, prosím!

Pokusím se mluvit méně než obvykle, podle Courtoisova pravidla: „Kdyby lidé více naslouchali tomu, co říkají, mluvili by méně." Pokusím se také na vás nekřičet, jak je mým nechvalným zvykem. Místo toho vás chci poprosit - ano, řekl jsem POPROSIT - o několik věcí. Mým druhým přáním je: Sjednocovat!

Sjednocovat těžce slučitelné, různorodé směry, zájmy a cíle složité struktury ODS, to byl vždy můj cíl. Netvrdím, že se mi to vždycky dařilo. Nicméně moje třetí poznámka je jasná: Přestaňme už proboha s hledáním vnitřního nepřítele a koncentrujme se na skutečné hrozby, které nabourávají naši polistopadovou svobodu. Levicový populismus, národní socialismus, národovecký izolacionismus, otevřený i latentní rasismus, trade unionismus, multikulturalismus, environmentalismus, eurofederalismus, antieuropeismus... Vím, že hra na „ismy" je trochu klausovská, ale já to cítím stejně jako on, i když se neshodneme na všech.

Prosím vás, řešme tyto hrozby a neřešme tolik, co máme sami mezi sebou. Nenaskakujme na dělení na topolánkovce, klausovce, či nečasovce. Protože my všichni jsme ODS. Ostatně kdybych to měl dohnat ad absurdum, tak ten největší topolánkovec, který mi sedm let kryl záda coby místopředseda, je dnes předsedou občanských demokratů.