Rozlehlý objekt, který je nyní ve vlastnictví státu, byl původně koncipován jako škola, ale k samotnému edukačnímu účelu byl využíván pouze krátce. V období II. světové války sloužil jako lazaret a později i jako porodnice, kde mimo jiné spatřila první světlo světa i velká část mé rodiny. Poslední dítě se zde narodilo v roce 2007, porodnice se přestěhovala na Lochotín a od té doby je zde pusto a prázdno.    

Pokusme se však rozklíčovat, jak a proč byla budova dlouhodobě a velice trestuhodně opomíjena. Přes nesporný fakt, že byla prvoplánově zbudována obyvatelstvu k veřejné službě, se o ni  již v brzké době budou moci začít rvát pseudopodnikatelé s účely často neznámými či neprůhlednými, jak je v krajské metropoli skoro běžné. Můžeme si jen ve skrytu duše přát, aby bývalá porodnice nenásledovala osud další plzeňské, významné památkové stavby, o kterou se její soukromý vlastník jaksi "přestal tak nějak starat". Samozřejmě, že mám v tomto ohledu na mysli budovu Městských lázní na Denisově nábřeží.    

Ale úplně po pořádku! V únoru 2009 prohlašovala v tisku, ale i na moji zastupitelskou interpelaci, týkající se možného využití slovanské budovy městem pro zbudování azylu pro seniory, tehdejší náměstkyně primátora Plzně Marcela Krejsová (ODS): "Jde to mimo nás, budova je připravena do dražby".    

Ředitelka Fakultní nemocnice v Plzni Jaroslava Kunová (ČSSD) však k podivné netečnosti zodpovědných magistrátních činovníků v tisku poznamenala: "My jsme s tím (rozuměj: převodem na město Plzeň) počítali a nehledali jinou možnost. I když jsme porodnici opustili, opakovaně jsme se ptali, zda radnice dům chce. Tvrdili nám, že ano."