Určitě nebudu volit ani jednoho z dvojice Jan Fischer a Miloš Zeman. První mne zklamal. Mám rád otevřenou politiku a volby spíše v americkém stylu, kdy kandidát jde aktivně mezi voliče, třeba i nepřátelsky naladěné. Jan Fischer zvolil pravý opak, když se v posledních týdnech začal stahovat z veřejného vystupování, a to se nedělá. Bojím se, že bude nevýrazný prezident.

Miloš Zeman se rozhodně ničemu nevyhýbal, sršel vtipem a bonmoty. Problém je však v tom, že nikdy nepředvede více, než trochu té legrace. Je to rutinér, který názory i argumenty klouže po povrchu a navíc nemá jakékoliv zábrany realitu (a hlavně minulost) překroutit, když je to pro něj výhodné. V jeho případě se nebojím, že bude slabý prezident, ale matador, využívající nesporný politický talent k prosazování svých osobních zájmů a svého vlastního vidění světa.

Vladimír Franz se stal v posledních týdnech velmi populárním, ale ani jeho nebudu volit. Politika je zaměstnání jako každé jiné. Kandidát na prezidenta musí splňovat určité předpoklady a u něj tomu tak není. Vůbec nezpochybňuji vzdělání a rozhled pana Franze v jeho profesní oblasti, naopak. Bohužel, v mnoha dalších, pro výkon funkce prezidenta důležitých, se však zdá být poznáním téměř nedotčen. Je to asi tak, jako kdybych si já nárokoval právo skládat operu pro Národní divadlo, protože jsem v mládí hrál na piano a kytaru. Panuje názor, že pokud je prezident osobnost, může se opřít o kvalitní poradce. Jistě, do určité míry je to pravda, ale právě prezident by měl být ten, kdo nakonec bude mít svůj jasný, vlastní názor, založený na znalostech a minulých zkušenostech.