Vlastně si tuto charakteristiku přisuzujeme sami. Říkáme o sobě, že jsme národ cyniků, a smějeme se Američanům za jejich dle našeho názoru přehnané vlastenecké chování. V těchto chvílích je ale možné vidět v ulicích našich měst a obcí, že tato nelibá charakteristika našeho národa není tak úplně pravdivá. V době, kdy je naše země sužována nelibostí mocné přírody, s kterou lze těžko bojovat a těžko se jí bránit, si lidé navzájem pomáhají, dobrovolně se zapojují do příprav protipovodňových opatření a zábran.

Když jsem včera a dnes sledoval média a také procházel ulicemi Prahy, zmocňovaly se mě dva protichůdné pocity. První z nich byla rozhodně hrůza a zoufalství nad tím, s jak obrovskou silou zde živel útočí a jak malí jsme proti němu především v některých částech hlavního města. A samozřejmě v dalších regionech naší země. Ty zprávy nelze přehlédnout a nevnímat, naopak člověk se mnohem hůře soustředí na „všední starosti“, když kolem zuří povodně takového rozsahu a lidé bojují za svůj majetek a někdy i životy. Druhým silným pocitem ale byla jakási zvláštní hrdost, způsobená mnoha nevšedními výjevy, které jsem měl možnost zde spatřit. Lidé, kteří si navzájem pomáhají jak stavěním protipovodňových zábran, tak stěhováním věcí z bytů či psychickým podporováním slovy naděje. Ano, uprostřed té hrůzy a zoufalství jsem dnes cítil hrdost na lidi v Praze i jiných postižených oblastech.