Jaroslav Šabata. Měl by radost ze všech těch textů, které teď o něm prší všude kolem. Ale ne jako nějaký marnivec, který se raduje, kolik je kolem něj ruchu. Těšilo by ho, že se tu píše o tom, oč mu šlo – o jeho myšlenkách, na kterých mu záleželo snad víc než na sobě samém. Tolik komentářů se tu snáší na to, co byl, dělal i myslel.

Právě ty komentáře. Do posledních dnů četl stránky komentářů ve všech hlavních denících. Ještě pár dní před koncem z nich citoval. Žil aktuálností. Člověk by se divil. Je to přece jen povrch věcí. Co ztratíte, když nad tímhle čtením mávnete rukou? Ale pro Jaroslava to bylo jinak. Aktuálno pro něj mělo zvláštní cenu - hlavní průrva, kterou je nám smrtelníkům umožněno vstupovat do dějinného. Touhle branou se na nás valí minulost na své cestě do budoucnosti. V tom „tady a teď“ lze zachytit, co k nám přichází z minulosti – prohlédnout, co otevírá budoucnost a zítřejší možnosti. Nejde samozřejmě o jakoukoliv zprávičku a pozlátko dne, ale o to, co se v tom proudu dění, událostí, lidských tváří a gest vyjevuje. To je třeba vyhmátnout a vylovit. Kunderovsky řečeno – přesnost myšlenek ho strhávala víc než přesnost popisu.

Budeme-li přesní, najdeme skutečnost v tom proudu, který se valí kolem nás. V něm a nikde jinde můžeš nalézt svůj úděl a svůj smysl.

Takto o tom mluvil: „Nikdy jsem se nenechal ovládnout pocitem, že pravda, která je nad námi, kterou nemáme my, ale která má nás, je nějaká tajuplná mašinérie, která nás drtí a zdrtí, která nad námi všemi vítězí a zvítězí. Naopak je to světlo, bez něhož nemůžeme hledět do tváře tomu úděsnému, čím dějiny ve svém politickém chodu jsou…“

Jaroslavu Šabatovi nikdy nešlo o vítězství nějakých abstraktních principů, které by si podmanily svět lidí. Proto také dodává: „Díváme-li se lidsky, neupíráme oči do nelidského světa, ale do očí lidem, a pátráme tak v jejich duších. Pátral jsem v očích nejbližších, lidí prostých i známých… Dívat se do očí znamená pro mne osvojovat si svět jako svět lidský.“