Ty přece měly státní dluh naprosto minimální. Jedině, že by to bylo úplně jinak. Selhal naopak sektor soukromý – banky. Kdysi za starých časů když bankéř zkrachoval, tak si prohnal hlavu kulí. Dnes kdepak. Dnes se zbankrotovaný bankéř obrátí na stát: „Přece mě nenecháš padnout. Ti, co mají u mě peníze, by přišli o všechno.“ A stát sanuje banky. Protože dluhy bank jsou gigantické, stát nemá na sociální politiku a veřejné služby a drolí se sociální koheze. Občané nechápou, na co takový stát mají.

Václav Klaus vlastně jen zopakoval píseň ze svého kolovrátku. Lékem na krizi je snížení příliš vysokých standardů sociálních a veřejných služeb. Kdepak nějaká sociální soudržnost a smír. Naopak: Zvykejte si lidičkové na rozdíly. Zvykejte si na rostoucí polarizaci společnosti. Chudí, zvykejte si na svou chudobu! Jiné už to nebude!

Nesouhlasím s Klausem v tom zásadním. Není pravda, že prohloubení nerovnosti nám pomůže najít cestu z krize. Právě rostoucí příjmová a majetková nerovnost je příčinou světové krize – nerovnost dokonce na globální úrovni mezi jednotlivými regiony světa. Příčinou krize jsou zdivočelé neregulované finanční trhy se svými deriváty a virtuálními produkty, jež vytvářely iluzi nekonečných zdrojů a zisků. Pak to všechno praskne, banky se hroutí, stát pomáhá a vzápětí je strháván do krize. Ale Václav Klaus nemůže nikdy přiznat, že to byl soukromý sektor, který tak fatálně selhal a místo toho vyzve dívat se na svět se „střízlivou civilností a uvědomit si, že žijeme v materiálně nejúspěšnějším období našich dějin“.