Ústavní soud posvětil vydání obrovské části státního majetku do soukromých rukou. Vůbec nezkoumal, proč je rozsah vydávaného majetku právě 134 miliard. Ustavní soud se vůbec nezabýval tím, proč rozsah vydávaného nemovitého majetku je větší než všechny dosavadní soupisy – ať už jde o poslední neúspěšný návrh Topolánkovy vlády nebo o seznam církevního majetku pořízený v roce 1947 arcibiskupem  Beranem. Ustavní soud nepřispěl nijak k objasnění částky 59 miliard, která má být vyplacena církvím jako finanční náhrada v průběhu 30 let. Ústavní soud tím, že odmítl pozvat námi navrhované svědky, se vlastně odmítl zabývat naší stížností, že vládní návrh zákona nerespektuje ústavní principy rovnosti občanů a transparentnosti práva.

Ústavní soud má jistě právo na názor. Než ho ale vyřkne, měl by si opatřit informace, zjišťovat fakta a důkladně se věcí zabývat. Nemáme dnes žádnou jistotu, že vydávání majetku církvím nepřekročí hranici Února 1948 a že nebude vydáván také majetek, o který církev přišla jiným způsobem než křivdami způsobenými komunistickým režimem. Nemáme jistotu, že vydávání majetku církvím se neocitne v rozporu s právem Evropské unie. Podobný dotaz neučinila na Evropskou komisi ani vláda, ani Ústavní soud.