Mnozí pozorovatelé mají pocit, že volební kampaň je podivná, nevzrušivá, veřejnost o ni nejeví zájem... A je poněkud klidná. Porovnáme-li současnou situaci s dobou týden před volbami v letech 2010 či 2006, co je jinak?

Rozdílů můžeme spatřit poměrně dost. Kupříkladu nevidíme až divadelní drama, konflikt dvou vůdčích osobností, „Černé a Bílé“. Přitom stačí vzpomenout na nesmírně agresivní konfrontaci Paroubek – Topolánek, jež svého času úplně „zalehla“ náš veřejný prostor.

A kterak jsem uváděl rovněž v minulém interview, působí podivuhodně, že se dosud neobjevil žádný politický skandál či skandálek; snad kromě svérázné, zatím málo adresné výjimky veřejných výstupů někdejšího uhlobarona Koláčka...

ParlamentníListy.cz pro vás vyfotily ty nejzajímavější poškozené i nepoškozené plakáty politických stran:

ČSSD klesá, KSČM stoupá. Politolog Zdeněk Zbořil tvrdí, že sociální demokraté zmírnili svou rétoriku vůči pravici, tudíž si radikálně naladěný volič řekne "proč bych chodil ke kováříčkovi, když můžu jít ke kováři" a zvolí komunisty. Co tomu říci?

Sociální demokracie zůstává nejsilnější stranou, nicméně se skutečně jeví, že ztrácí. Zejména proto, jelikož kampaň vede poměrně nedůrazně. Hodně problémů si přidala také svou – z Pražského hradu podněcovanou – rozvaděností. Leč stěžejní potíž je dle mého názoru v tom, že už kolikátou kampaň za sebou nesvede být sama sebou. Jakoby se bála být sociální demokracií s jejími tradicemi a hodnotami. Opatrnicky zůstává ve stínu pravicových myšlenek a partají, přičemž teprve, když se tyto povážlivě zdiskreditují, přichází s málo údernými alternativami. Spoléhá vlastně na jakýsi „samospád“.