Asi bychom si nejdříve ze všeho měli říci, jak je to s mechanismem amerických prezidentských voleb. Navzdory obecnému přesvědčení, nevolí občané v USA svého prezidenta přímou volbou. Dnes, 8. listopadu, jako každé čtyři roky, budou vybírat členy tzv. The United States Electoral College, tělesa, které se po volbách sejde ve Washingtonu a provede samotnou volbu teamu prezidenta a viceprezidenta. Složitý systém je dědictvím prvních let historie USA, kdy se státy Unie rozhodly, vzhledem k rozloze země a tehdejší obtížnosti přímé volby, že každý ze států si zvolí počet „elektorů“ podle počtu jejich zástupců v Kongresu, každý podle svých volebních pravidel. District of Columbia, okres, ve kterém leží hlavní město Washington a který nepatří k žádnému státu Unie, má své delegáty, jejichž počet se rovná počtu elektorů státu Unie s nejmenším zastoupením v Kongresu.
Celkově bude mít letošní College of Electors 538 elektorů, což odpovídá 435 členům Sněmovny reprezentantů a 100 senátorům, plus tři elektoři z District of Columbia, Washingtonu. Pro zvolení potřebuje kandidát na prezidentský úřad většinu, tj. v aktuálním případě 270 hlasů.
Všechny státy Unie, s výjimkou Maine a Nebrasky, volí své elektory na bázi „vítěz bere vše“. Prakticky to znamená, že i kdyby dejme tomu v Kalifornii vyhrála Hillary Clinton jen s 51 procenty voličských hlasů, budou všichni kalifornští elektoři povinni volit v College of Electors právě jí. V praxi to může znamenat, a čtyřikrát v historii se to skutečně stalo, že prezidentem může být zvolen kandidát, který obdržel celostátně méně voličských hlasů, než jeho soupeř. Naposledy se to stalo v roce 2000.
Ve skutečnosti ovšem letos nejsou jen dva kandidáti, jak bychom mohli soudit z mědií. Na volebních lístcích se jich objeví více než 24, budou to kromě demokratky Hillary Clintonové a republikána Donalda Trumpa ještě delegát Libertariánů Gary Johnson, kandidátka Zelených Jill Steinová a kandidát Konstituční strany Darrell Castle a celá řada nezávislých kandidátů.
Jediným kandidátem, který bude spolu s Clintonovou a Trumpem na volebních lístcích ve všech amerických státech, je Gary Johnson, ale třetí a další kandidáti by mohlí zamíchat s volbou jen tehdy, kdyby některý z nich vyhrál alespoň v jednom státě Unie (velmi málo pravděpodobné), nebo by získal nějaké hlasy v jednom z těch zmíněných dvou států, Maine a Nebrasce, které by pak mohly scházet jednomu z dvou předních kandidátů.
Zvláště pokud je volba těsná, se tedy můžeme dočkat překvapení.
A teď k volbám samotným a k vyhlídkám dvou předních kandidátů.
Mám-li je charakterizovat jedním slovem, pak bych použil slovo „establishment“, které znamená stávající mocenskou strukturu. Jasným kandidátem establishmentu je Hillary Clintonová, jejím protivníkem je kandidát „antiestablishmentu“, Donald Trump. Ještě nikdy v historii nebyly role tak zřetelně narýsovány.
Hillary Clinton je nejen manželkou bývalého amerického prezidenta, Billa Clintona, ale byla sama od roku 2001 do roku 2009 senátorkou za stát New York a v letech 2009 až 2013 byla Secretary of State (ministr zahraničních věcí) Obamovy vlády. Jen těžko by se mohl najít někdo více „srostlý“ s americkými mocenskými strukturami jako ona.
Donald Trump, naproti tomu, nikdy nedržel žádný veřejný úřad. Je úspěšným byznysmenem, a někdy kontroverzní osobou, díky své volbě slov, ale rozhodně není tím Trumpem, kterého popisují americká i naše média, není jednoduchý a hloupý, není populistou (alespoň ne o nic víc, než Hillary Clintonová), není nebezpečným jestřábem a není loutkou v rukách své strany, republikánů. Dokonce se dá říci, že vyhrál v primárkách a stal se kandidátem republikánů navzdory stranickému vedení a navzdory mnoha nejvlivnějším funkcionářům, kongresmanům a senátorům Republikánské strany. Je tedy skutečným kandidátem „antiestablismentu“. O to větší je jeho podpora mezi prostými americkými voliči. Jeho kampaň se rozjížděla pomalu. Navzdory médiím, která se mu vysmívala a popisovala ho jako excentrického polodivokého muže bez šancí, dokázal přesvědčit své krajany, že je reálným kandidátem a že právě on může přinést změny, po kterých Američané touží a odpovědět na otázky, které je znepokojují.
Proti němu hovoří především několik skutečných handicapů. Hovořilo proti němu nejen to, že byl na počátku své kampaně, po ohlášení kandidatury, obecně málo známý, kromě New Yorku, který byl střediskem jeho byznysu a kde se jeho firmy výrazně zapsaly do architektury a prosperity města. Nebyl zvyklý hovořit řečí politiků, kterou tak dobře známe i u nás – mluvit půl hodiny, aniž řekl cokoliv podstatného. Nestály za ním peníze velkých korporací, jako za jeho soupeřkou. Jeho kampaň financoval on sám a statisíce drobných podporovatelů. Nestála za ním silná a vokální umělecká lobby, která podporovala jeho oponentku a co horšího, nebyl miláčkem médií a média jej dlouho odmítala brát vážně a později k němu byla otevřeně nepřátelská.
Dokázal ale tyto handicapy obrátit v pozitiva. Voliči ho začali vnímat jako někoho, kdo hovoří jejich řečí, někoho, kdo hovoří o problémech, které je trápí a kdo v praktickém životě dokázal splnit to, co sliboval, vytvořil desetitisíce lidí zaměstnávající podniky. Dokázal si získat jejich důvěru, stát se někým, komu mohli věřit. Kupodivu se kontroverzní miliardář dokázal stát jedním z nich. To se Hillary nikdy nepodařilo, a ne že by se nesnažila.
Dokonce i jeho „skandály“ se obrátily v jeho prospěch. Před deseti lety řekl něco., co média popsala jako „šovinistickou a sexistickou“ poznámku o ženách. Média se snažila z toho udělat vážný problém, ale jeho popularita nepřestala růst, taková politicky nekorektní řeč je „prostému lidu vlastní“ a navíc se jednalo o cosi mnoho let starého, nebyl to „populismus na objednávku“. A když se mu to Hillary Clintonová pokusila vyčíst, dopadlo to pro ní špatně, označit Trumpa za sexistu mohl možná nějaký učitel dobrých mravů v nedělní škole, ale ne žena, která kryla sexuální skandály svého manžela přímo v Bílém domě.
Psali jsme:
Jak je možné, že se Donald Trump dokázal stát z politicky nezkušeného a politicky nekorektního terče médií vážným kandidátem a v závěru kampaně dokonce rovnocenným soupeřem ženy, pro kterou hovořilo vše a která ovládá politické řemeslo jako málokdo na světě? Především bylo těm, kdo jej od počátku sledovali, zřejmé, že je člověkem, který dokáže hodnotit své přednosti a své nedostatky a umí se rychle učit. Donald Trump v listopadu 2016 není Donaldem Trumpem z listopadu 2015.
Hillary Clintonová. Od počátku kampaně ji pronásledovala její minulost. To, co mělo být její předností, se stalo jejím největším handicapem. Čím vice se na ní zaměřila světla reflektorů, tím více ztrácela respektu, pravý opak toho, jak byl americkou veřejností vnímán její soupeř. Její mediální poradce, nejproslulejší americký PRman a mediální manipulátor James Carville, který zachránil jejího manžela Billa Clintoma před impeachmentem a dokázal zvrátit veřejné mínění v jeho prospěch, musel ke konci kampaně vsadit na protiruskou kartu a snažil se přesvědčit voliče, že americký politický systém je infiltrovaný ruskými agenty a že Vladimír Putin ve spojení s FBI a republikánskými senátory a kongresmany ovlivnil americké volby. Putin se stal na několik týdnů téměř centrální figurou amerických voleb, téměř se mohlo zdát, podle pozornosti, kterou mu věnovala media, že je třetím a možná nejsilnějším kandidátem. Ani tento trik nepomohl, naopak, Američané vědí, že pokud by to byla pravda, pak by to byla především vina Hillary Clintomové a jejích kolegů v americké administraci, kteří by něco takového neměli nikdy připustit. A vyplouvaly další a další skandály, její neuvěřitelná nedbalost v zacházení s e-maily, protizákonné používání nechráněné soukromé poštovní schránky pro ukládání tajných vládních dokumentů a Clintonova nadace, kterou financovaly arabské vlády, Libye, kde její liknavost a její nevůle řešit krizi, kterou vyvolaly Spojené státy a její špatná rozhodnutí, stály životy amerických diplomatů a další a další.
Hillary Clintonová se nakonec v závěru kampaně ocitla v defenzívě – finiš se jí, na rozdíl od Trumpa, vůbec nedařil. Vypadala jako troska sama sebe, ztrácela tah na branku. Trump naopak přinesl vizi, vizi Ameriky, které se vrátí její velikost a o které budou rozhodovat ne globální korporace a arabští šejkové, ale američtí občané. Do jaké míry to může naplnit, je jiná věc, ale rozhodně si volič vzpomene na Reaganovo „Shining city on the hill“, „Zářící město na vrcholku kopce“. Trump není Reagan, ale Američané si pamatují, že byl terčem podobné nevraživost médií a jeho vize byla zpochybňována a zesměšňována, podobně jako Trump byl terčem úsměšků jako nepříliš inteligentní „herec, jehož největší životní role byla ta se šimpanzem v televizní reklamě“ a přesto se stal milovaným a respektovaným prezidentem.
Je těžké predikovat výsledek voleb. Pokud máme věřit průzkumům, Clintonová je stále ve hře, ačkoliv Trumpův finiš je daleko lepší a trendy v posledních týdnech hovoří pro něj, což přiznávají i jemu nepříliš nakloněná americká média. Ale stav je těsný, a když nic jiného, pak právě ten zvláštní americký volební systém může výsledek voleb obrátit na ruby.
Bude to napínavé.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Tomáš Haas
