A Juncker jen čumí. Náš spojenec z USA uvalil na EU vysoká cla... A tím začal příběh, který vám jinde neodvypráví

04.06.2018 11:56

V březnu podepsal americký prezident Donald Trump nařízení o uvalení cel na dovoz oceli ve výši 25 % a dovoz hliníku ve výši 10 %. Zavedení cel zdůvodnil zájmy národní bezpečnosti USA. „Ocel se kromě jiného používá k výrobě tanků, děl, ponorek a válečných lodí. Hliník je zase klíčovou surovinou při výrobě letadel. V obou komoditách jsou USA po přesunu výroby do Asie závislé na dovozech,“ vysvětluje ekonom a publicista Martin Kunštek. Trump dal skupině zemí, mezi nimiž byly státy EU, Kanada, Mexiko, Argentina, Austrálie a Brazílie, ze zavedených cel dočasnou výjimku. Měla vytvořit prostor pro vybudování celní unie. EU však odmítala uvalit stejná cla na dovozy oceli a hliníku z Asie. Americký prezident proto v zájmu zabránění reexportu těchto komodit přes Evropu výjimku neprodloužil.

A Juncker jen čumí. Náš spojenec z USA uvalil na EU vysoká cla... A tím začal příběh, který vám jinde neodvypráví
Foto: nato.int
Popisek: Předseda Evropské komise Jean-Claude Juncker

Když Donald Trump v roce 2016 kandidoval na prezidenta USA měl jako své hlavní moto kampaně heslo „Udělat Ameriku znovu velkou“ (Make America Great Again). Jedním z hlavních taháků jeho volební kampaně byla pokladnička z pancéřového skla, v níž byl uložen 1 milion dolarů. S mnoha verzemi pokladničky Trump i jeho spolupracovníci objížděli parkoviště před velkými americkými supermarkety a v rámci volební loterie nabízeli každému, kdo do hodiny od zaregistrování dokáže z obchodu přinést 10 zakoupených věcí, které byly vyrobeny v USA, proplacení účtenky a bonus 10 tisíc dolarů. Podle pravidel se počítaly pouze výrobky, které si může koupit každý včetně malých dětí. Čímž byly vyloučeny zbraně. Za celou dobu téměř roční volební kampaně se nikomu nepodařilo výhru získat. V obrovitých supermarketech největší nebo druhé největší ekonomiky světa – podle toho jestli se počítá směnným kurzem nebo paritou kupní síly – nikdo nedokázal najít 10 amerických výrobků. Nic nedokázalo americkým voličům, zejména spotřebitelům, ukázat názorněji úpadek, který od sedmdesátých let dvacátého století postihl americký průmysl v důsledku smluv o volném obchodě. A po celých USA. Nejen v tzv. „Rezavém pásu Ameriky“ (Rust belt), v nějž se přeměnila rozsáhlá oblast na severovýchodě USA, která byla předtím po desetiletí označována jako „Ocelový pás“, nebo „Tovární pás“. 

Anketa

Kdo byl NEJLEPŠÍM primátorem Prahy?

hlasovalo: 4934 lidí

Rezavý pás Ameriky

Ocelový pás se kdysi táhl od Atlantického oceánu po Velká jezera.  Zahrnoval státy od Pensylvánie přes Západní Virginii, Ohio, Indianu, Michigan, Illinois, Iowu až po Wisconsin a Minnesotu. Zde se kdysi nacházelo průmyslové srdce Ameriky. Oblast komplexní výroby. Od těžby uhlí a železné rudy, přes výrobu železa a oceli až po její zpracování na finální výrobky, automobily. Města jako Chicago, Detroit, Pittsburgh, Buffalo, Milwaukee, Gary, Cincinnati, Cleveland byla kdysi nejen největšími americkými městy, ale i největšími výrobními centry světa. Dnes jsou to vylidněné průmyslové hřbitovy. Oblast je postižená chudobou a zločinností. Městské samosprávy jsou na pokraji bankrotu. Hlavní příčinou tohoto stavu je přesun výroby do Asie a Mexika.

Až do 70. let 20. století byly USA ocelářskou velmocí. Podle statistky World Steel Association (WSA) se americké ocelárny v roce 1967 podílely 26 % na celosvětové výrobě oceli. Do roku 2000 klesl podíl USA na světovém ocelovém trhu na 15 %. V roce 2016 se v USA vyrábělo už jen 6,7 % celosvětové produkce oceli. K podobnému poklesu došlo i v evropských zemích, které dnes tvoří EU. V roce 1967 se evropské země na světovém trhu s ocelí podílely 33 %. V roce 2000 už podíl evropských oceláren na celosvětové výrobě klesl na 24 %. A v roce 2016 činil pouze 12,3 % celosvětové výroby. Opakem je Čína, kam se přesunula největší část výrobních kapacit. V roce 1967 se v Číně vyrábělo pouhých 2,1 % celosvětového objemu. V roce 2000 to už bylo 15 % oceli vyrobené ve světě. A v roce 2016 už Čína naprosto dominovala. Její podíl na celosvětové výrobě dosáhl 49,6 %. Taková koncentrace výroby do jednoho státu na světě nebyla nikdy od dob průmyslové revoluce.

Dnes jsou USA v oblasti oceli i hliníku nesoběstačnou zemí. Bývalá ocelářská velmoc  je druhým největším importérem oceli na světě. V roce 2016 bylo do USA dovezeno 30,9 milionu tun. Hůř je na tom už pouze EU, která ve stejném roce musela dovézt 40,4 milionu tun.

Fotogalerie: - Americké vozy cestou do Vyškova

Konvoj americké armády míří do Vyškova
Americký konvoj přijely podpořit také různé kluby ...
Konvoj americké armády míří do Vyškova
Protestující proti americkému konvoji
Sympatizanté s konvojem americké armády
Konvoj americké armády míří do Vyškova

Sebevražda globalizací

Příčiny tohoto jevu je třeba hledat v ekonomické globalizaci. Ta dřív měla podobu budování koloniálních říší. 

Mezinárodní obchod existoval vždy. Už z antiky máme písemné zprávy o obchodnících jezdících se zbožím z jednoho státu ke druhému. A také o clech a různých množstevních omezeních zahraničního obchodu. V průběhu staletí vznikaly a zanikaly velké říše, ale také obchodní mocnosti. Kolonialismus, který si většina lidí spojuje s obdobím po objevení Ameriky Kryštofem Kolumbem v roce 1492, však existoval dávno předtím. Už antická Římská říše byla v podstatě soustavou sestávající z metropole Říma a sady podřízených provincií, které v podstatě byly v postavení kolonií. Až do 2. světové války měla globalizace v podstatě podobu koloniálních válek. Západ v podstatě vojensky ovládl kromě Ruska celý svět. A do poloviny 20. století o kolonie občas válčily západní státy mezi sebou.

Fotogalerie: - Americká vojska v Liberci

Dana Lysáková, předsedkyně KSČM v Liberci
Mladík se sovětskou vlajkou.
Náměstek hejtmana Josef jadrný s americkou vlajkou...
Kolegy přišli přivítat i čeští vojáci a také motor...
Antikonfliktní tým
"Amíci"

Na Západě vznikla většina moderních technologií. A také zbraní. Kořeny ekonomického úpadku Západu sahají až do 19. století. Už tehdy hlavní koloniální mocnosti začaly přesouvat výrobu do kolonií. Kvůli levnějším podmínkám k výrobě. Jako první se hospodářsky zhroutili první kolonizátoři, Španělsko a Portugalsko. V důsledku levnějších dovozů z kolonií téměř zanikl jejich zemědělský sektor. Zlato vydrancované z pokladů indiánů navíc nebylo použito na investice do domácí výroby, ale na luxusní spotřebu vysoké šlechty. Po několika prohraných bitvách s konkurenční Británií a Francií se celkem rychle rozpadlo španělské i portugalské impérium.

Jak to začalo

První ocelářskou mocností světa se stala Velká Británie. Zde v roce 1784 postavil vynálezce Henry Corte první vysokou pec na černé uhlí. Její použití umožnilo prudké zvýšení výroby železa. A také zlevnění jeho výroby. To byl první krok k průmyslové revoluci. Jeho technologie se záhy rozšířila i do Francie, USA, zemí dnešního Německa, Beneluxu a také k nám.

Skutečná průmyslová revoluce začala vynálezem konvertoru na ocel. Snížení nežádoucích příměsí jako uhlík a síra totiž umožnilo výrobu oceli, která má vzhledem ke své vyšší pevnosti pro řadu oborů mnohem lepší vlastnosti. První konvertor na ocel sestrojil angličan Henry Bassemer. Skutečný rozvoj ocelářství však přinesl vynález angličana Sidneyho Thomase, který sestrojil konvertor umožňující redukovat v oceli nejen obsah uhlíku, ale i síry a fosforu. Tím se pro výrobu kvalitního materiálu staly přístupné i rudy s menším obsahem železa a více příměsemi. Ocelářství mohlo nastoupit svoji cestu k dobytí celého světa. Již v té době však britští průmyslníci začínali stavět železárny a ocelárny v koloniích. Tehdy ještě úplně neuzavírali domácí anglickou výrobu. Velkou část zisků si však dováželi z kolonií.

Německé státy v té tobě téměř žádné kolonie neměly. Proto se jim v konkurenci podařilo prosadit díky vývoji. Jeden ze zásadních převratů ve výrobě oceli přinesl Carl Siemens. Podle vzoru sklářských pecí v roce 1856 zkonstruoval pec s trvalým vháněním vzduchu pod tlakem. Ta umožňovala zpracovávat na novou ocel i železný odpad. A zrychlila výrobu. 

Další revoluci ve výrobě oceli přinesli francouzští bratři Martinové, kteří v roce 1864 zkonstruovali pec ze žáruvzdorných materiálů. Výsledkem byl rychlejší proces tavby spolu s dosažením větší čistoty oceli. I Francouzi se však dopustili z hlediska národní bezpečnosti chyby, že mnoho svých výrobních kapacit později začali budovat v koloniích v Africe a v Asii. Němci vsadili na další inovace. Stavba Siemens-Martinských pecí jim pomohla vystoupit mezi průmyslové velmoci. Postavení Německa se posílilo ještě více po zavedení elektrických obloukových a indukčních pecí. Takže během 1. světové války mělo Německo dlouhou dobu vojensky navrch nad britsko-francouzskou koalicí. Nebýt vstupu USA do války proti Německu, kdo ví, jak by to nakonec dopadlo. A zda by někdy vzniklo Československo a později Česká republika.

Vzestup a pád americké oceli

Původní anglické kolonie v Americe, které vyhlásily nezávislost na Velké Británii v roce 1776, byly z počátku závislé na dovozu železa a železných výrobků z metropole. Situace se však změnila po nalezení zásob železné rudy v Minnesotě, Wisconsinu a horním Michiganu a po zahájení těžby uhlí v Appalačském pohoří. Během 19. století vznikly na „zelené louce“ obrovské tovární komplexy, kde se ruda v uzavřených cyklech zpracovávala na železo a následně ocel. V sousedství vyrůstaly továrny masově vyrábějící výrobky z oceli. Od kolejnic až po zemědělské stroje. S jejich pomocí se USA roztáhly od Atlantického až po Tichý oceán. Do 1. světové války již USA vstupovaly jako průmyslová velmoc. V oblasti Ocelového pásu také vznikla řada novinek, které zásadně ovlivnily tvář průmyslu. V Detroitu postavil Henry Ford první továrnu na automobily vyráběné sériově na pásu.

Mezi válkami sice USA těžce postihla hospodářská krize způsobená krachem na burze v roce 1929, americký průmysl však zachránil ekonomický plán New deal prezidenta Franklina Roosevelta. Ten byl postaven na několika pilířích, z nichž hlavní byly masivní veřejné investice do infrastruktury. Při nich se americká ocel hojně uplatnila na stavbách. Kromě toho zákonem National Industrial Recovery Act provedl reorganizaci průmyslu. Zaměstnancům přinesl zavedení osmihodinové pracovní doby, placené dovolené a garantované minimální mzdy. Výrazně také pomohl k zavedení mzdových tarifů sjednávaných v kolektivním vyjednávání mezi zaměstnavateli a odboráři. 

Vládní investice a pokles nezaměstnanosti, způsobený novou prcovní legislativou, pomohl nastartovat i nové investice do modernizace amerického průmyslu. Díky nim vstupovaly USA do 2. světové války jako technologicky nejvyspělejší stát světa. Bez pomoci dodávek válečného materiálu na základě Rooseveltova zákona o půjčce by se Velká Británie zřejmě nedokázala ubránit nacistickému Německu. Nejen během bitvy o Británii.

Po nástupu Adolfa Hitlera k moci Německo s pomocí masivních vládních dotací rychle znovuvybudovalo moderní ocelářský a zbrojní průmysl. Na rozdíl od koloniálních mocností jako Francie a Británie si téměř vše vyrábělo doma. Železo a potažmo zbraně u něj tedy měly z Porýní a Porůří na frontu mnohem kratší cestu než z Asie a Afriky v případě Francie a Británie.

Během 2. světové války byl evropský průmysl téměř zničen. Bombardováním i přechodem fronty. Z 2. světové války vyšly jako supervelmoci dvě země. USA a SSSR. Obě země se během války staly lídry ve výrobě oceli i hliníku. V roce 1946 byla každá čtvrtá tuna oceli vyrobena v SSSR. Největším výrobcem však byly USA s 37% podílem na světové výrobě.

Odložený start globalizace

Ke konci 2. světové války hledaly země protinacistické koalice a neutrální státy nové uspořádání světové politiky a ekonomiky. V červenci 1944 se v americkém městečku Bretton Woods sešli zástupci 44 zemí. Na místě sjednali tři mezinárodní dohody, kterými měly být založeny mezinárodní organizace, které měly zajišťovat stabilní vývoj světové ekonomiky.  Šlo o smlouvy o založení Mezinárodního měnového fondu (IMF), Mezinárodní banky pro obnovu a rozvoj (IBRD) a Mezinárodní obchodní organizace (ITO). Signatářské země krátce po válce 24. října 1945 založily i Organizaci spojených národů (OSN). Krátce po ratifikaci smlouvy vznikl i IMF. A posléze i IBRD, která se během své existence přeměnila na Světovou banku (WBG). Ratifikaci smlouvy o ITO však v roce 1946 zastavil Senát USA. Senátoři za průmyslové státy odmítali myšlenku, že by se USA měly vzdát kontroly zahraničního obchodu. A zejména regulace dovozu. Senát ratifikaci odmítal opakovaně až do roku 1973, kdy v něm stoupenci globalizace získali převahu.

Místo smlouvy o ITO byla v roce 1947 jako nouzové řešení vypracována Všeobecná dohoda o clech a obchodu (GATT). Tou nebyla zřízena žádná mezinárodní organizace. Smlouva ale upravovala mechanismy regulace mezistátního obchodu. Což bylo tehdejší americké senátory přijatelné, protože USA nepředaly moc nad svým trhem nějaké mezinárodní organizaci. Smlouva však vymezila způsoby mezivládního jednání o zahraničním obchodu. Stanovala již určitá pravidla, jako byl zákaz dotací soukromým firmám. Zavedla pravidla pro tvorbu celní politiky států. Ještě však úplně nezakazovala vybírání cel jako zdroje příjmů státních rozpočtů. Ani uvalování cel za účelem ochrany trhu. Stanovila však pro nastavení cel pravidla tak, že státy je mohou na dovoz uvalovat v případě, kdy vývozce používá netržní nekalé praktiky jako dotace, manipulace s kurzem měny nebo dumping.

Signatáři GATT se opakovaně scházeli a dohodu doplňovali dodatkovými protokoly. V nich se během let státy zavázaly snížit cla a postupně zrušit množstevní omezení dovozu. Tato agenda se prosadila až v rámci tzv. Tokijského kola. Jednání o dodatcích, které měly snížit cla pod 40 % a v některých případech až na 5 %, trvala od roku 1973 do roku 1979. V rámci Tokijského kola byla do soustavy GATT zahrnuta i ocel a další kovy. Události z té doby měly zásadní dopad na americký průmysl.

Jak si vybudovat nepřítele

SSSR a země východního bloku se založení brettonwoodských institucí účastnily. V roce 1947 podepsaly i GATT. V roce 1948 však došlo ve východoevropských zemích k převzetí moci komunistickými stranami a následně k totálnímu zestátnění hospodářství. V rámci rozbíhající se studené války západní země reagovaly vyhlášením obchodního embarga. Řadě komodit byl obchod mezi západem a východem výrazně omezen. Státy sovětského bloku v roce 1948 od GATT odstoupily.

K průlomu došlo v letech 1969 až 1972. V roce 1969 došlo mezi SSSR a Čínskou lidovou republikou (ČLR) k pohraničním bojům na řece Ussuri. ČLR vypověděla spojeneckou smlouvu se SSSR a snažila se najít jiné spojence. Po usilovné diplomatické aktivitě se jí podařilo v roce 1971 dosáhnout rezoluce Valného shromáždění OSN, která rozsoudila spor mezi kontinentální Čínskou lidovou republikou a Tchaiwanem o to, kdo je zástupcem Číny. Za Čínu jakožto stát se stálým zastoupením v Radě bezpečnosti OSN a s právem veta byla prohlášena ČLR. Hodně jí k tomu napomohla i aktivita poradce pro národní bezpečnost Henryho Kissingera, jemuž se podařilo přesvědčit americkou administrativu, že je to unikátní možnost vražení klínů do komunistického tábora. V roce 1972 byly oficiálně navázány diplomatické vztahy mezi USA a Čínou. V letech 1979 až 1989 byla sjednána řada obchodních  a investičních dohod mezi oběma zeměmi. V Číně jako v první zemi komunistického bloku začaly investovat americké firmy do společných podniků. Tím začal pozdější obrovský vzestup ekonomiky Číny.

Souběžně s tím však probíhala realizace jednotlivých dodatkových protokolů GATT, které postupně otvíraly americký trh dovozům. Zrušeny byly výjimky z GATT pro vojensky citlivé komodity jako ocel, hliník a další kovy. Kombinace obou těchto faktorů nakonec způsobila kolaps amerického průmyslu do současného stavu. Termín Rezavý pás není objevený nedávno. Poprvé byl použit už v 80. letech.

Nepoučitelná Evropa

Východoevropské země spolu se SSSR si v reakci na západní embargo od roku 1949 budovaly svůj ekonomický blok – Radu vzájemné hospodářské pomoci (RVHP). Se zeměmi RVHP spolupracovaly jako přidružené státy i některé země Jižní Ameriky, Afriky a Asie. Ve zbytku rozvojového světa vůči sobě západní a východní státy vystupovaly jako konkurenti. Západoevropské země do poválečného světa vstupovaly stále ještě jako koloniální mocnosti. Během 50. a 60. let 20. století se však většina kolonií osamostatnila. Bývalé koloniální mocnosti však měly stále zájem s nimi udržovat hospodářské vztahy. Proto vůči svým bývalým koloniím uplatňovaly velmi nízká cla a neuplatňovaly žádné množstevní omezení vzájemného obchodu. Ty uplatňovaly většinou jen vůči východoevropským státům a vůči bývalým koloniím jiných zemí. Množstevní omezení dovozu však byla výrazně redukována Tokijským kolem GATT.

I když po získání nezávislosti nové vlády bývalých kolonií často znárodnily pobočky západních firem ve svých zemích, tak to investory na dlouho neodradilo. Po Tokijském kole GATT začaly západoevropské firmy opět stavět své továrny zejména v Asii. Na průmyslový potenciál západních zemí to mělo stejný efekt jako v případě USA. Dnes jsou i bývalá evropská průmyslová centra jako Porýní a Porůří stejnými továrními hřbitovy jako Rezavý pás Ameriky.

Ostatně tento problém je dobře znám i v ČR. Ústecko, Ostravsko, Plzeňsko se dnes řadí mezi tzv. strukturálně postižené regiony. Což je slušnější označení pro průmyslový hřbitov. V Praze místo legendární strojírny ČKD stojí sportovní hala Sazka aréna. V Brně je místo Královopolské strojírny koupaliště. Výroba oceli klesla z 11 milionů tun v roce 1988 (česká část ČSSR) na 4,7 milionu tun v roce 2016. Do ČR se loni dovezlo přes 7,2 milionu tun oceli.

Uruguayská brána pekelná

Naplno se globalizace rozjela v letech 1986 až 1994 v rámci tzv. Uruguayského kola jednání o dodatcích ke GATT. Jednání začínala s tím, že dojde k rozšíření seznamu zboží, u něhož budou dále odstraňovány překážky mezinárodního obchodu. V roce 1989 však došlo k pádu komunistických vlád ve východní Evropě. A následně k rozpadu SSSR. RVHP byla rozpuštěna a nesovětské země znovu přistoupily ke GATT. V rámci tohoto kola jednání nakonec byla vypracována smlouva o zřízení Světové obchodní organizace (WTO). Vznikla tak mezinárodní organizace se svými samostatnými nadnárodními orgány. Kromě mezivládních orgánů, jako jsou ministerská konference a generální rady, má i své nezávislé orgány. Jsou jimi nejen generální ředitel a sekretariát, ale zejména těleso pro řešení sporů (DSB). K němu se mohou obracet se stížnostmi na omezování svého vývozu členské státy. Pokud se tak stane, je vyhlášeno šedesátidenní konzultační období, kdy se sporné strany mají sejít na dvoustranná jednání. Pokud nedojde k dohodě, je spor předložen k posouzení orgánu DSB, který ustaví tzv. panel. Do panelu je zvoleno 5 až 7 nezávislých odborníků z oblasti diplomacie a mezinárodního obchodu. Panel plní funkci soudu prvního stupně. Provede analýzu sporného problému a navrhne řešení. Případně i postih. Pokud se vůči rozhodnutí jedna ze stran odvolá, je návrh předán Odvolacímu tělesu (AB). Tento odvolací tribunál je stálý a je tvořen 7 soudci volenými ministerskou konferencí na dobu 4 let. Jejich verdikt je pak konečný.

Vytvoření WTO mělo za následek, že se vyspělé země dostaly pod obrovský tlak nadnárodních korporací. Od roku 1947 do roku 1994 bylo v rámci GATT řešeno 297 sporů o výklad smlouvy a dodatkových protokolů. Řešeny byly mezivládně. Od zřízení WTO čelily USA a evropské země 512 žalobám od tzv. rozvojových zemí. Tyto žaloby samozřejmě podnítily nadnárodní korporace, které vyrábějí v rozvojových zemích a produkci dovážejí do vyspělých zemích. Ve 486 případech byla USA a země EU orgány WTO přinuceny zrušit omezení dovozu k ochraně svého trhu.

Kromě toho se na půdě WTO sjednala řada dalších dodatků, které ruší další omezení dovozu.

Jak vzniká velmoc

Až do roku 2001 stála Čína mimo WTO. Z populačního obra se nejlidnatější země světa stala hospodářskou velmocí za tzv. Čínskou zdí. Čína nebyla vázána závazky z GATT ani WTO. Tamní hospodářství tvrdě řídí komunistická vláda. Soukromé podnikání je sice povoleno a jsou k němu zváni zahraniční investoři, vše však podléhá souhlasu vlády. Dovoz do země byl po celou dobu jejího rozvoje regulován a řízen vládou. Před dovozy vláda upřednostňovala výstavbu výrobních kapacit v Číně. Podle zásady: Chceš prodávat na nejpočetnějším trhu světa? Postav si zde továrnu na své výrobky! A tyto továrny samozřejmě nevyrábí jen pro čínský trh, ale i pro trhy dalších zemí světa. Navíc se do země dostává know-how, které se pak šíří i do čistě čínských firem.

Není to nic nového. S výjimkou Benátské republiky všechny hospodářské mocnosti vyrostly do podoby velmoci touto cestou. Francie se v 17. století stala hospodářskou velmocí na základě politiky prvního ministra Jeana Baptista Colberta, která je nazývána merkantelismus. Jeho podstatou bylo omezení dovozu pomocí vysokých cel, podpora domácích výrobců a stavba státních manufaktur nebo manufaktur budovaných se státním přispěním. Dnes bychom řekli dotace.

Stejně se chovala Británie o sto let dříve. S tím rozdílem, že si k rozvoji pomáhala i státem organizovaným pirátstvím označovaným jako korzárství. Úkolem korzárů bylo napadat a okrádat španělské lodi se zlatem a drahými komoditami. Různé metody podpory vlastních výrobců a omezení dovozu uplatňovalo Německo v 19. století. A v podstatě každá země, které se kdy stala hospodářskou velmocí.

WTO se stala institucí, které tomu měla navždy zabránit. V jejím rámci měla být státní moc nad regulací zahraničního obchodu předána na nadnárodní úroveň. Respektive státy se jí měly vzdát ve prospěch nadnárodních korporací. Trhy západních zemí jsou zaplaveny výrobky nadnárodních korporací, na nichž je však napsáno „Made in China“. Tyto nadnárodní korporace se cestou různých daňových čachrů a s využitím daňových rájů úspěšně vyhýbají placení daní kdekoli na světě. I západní státy zchudly tak, že už nemají peníze nejen na budování nebo podporou svých výrobních kapacit, ale ani na slušné výplaty svých policistů, učitelů a zdravotníků.

Nic není na věky

Jenže věčný není  žádný lidský výtvor. Ani WTO a globalizace. První rádu dostala WTO v roce 2014 protiruskými sankcemi. Ze strany USA a EU byly na Rusko uvaleny v rozporu s pravidly GATT a jejích dodatků. Rusko se netrápilo žádnými dlouhými soudními tahanicemi před orgány WTO. Okamžitě uvalilo odvetná opatření omezující dovoz výrobků z EU a USA. A nikdo s tím nic nenadělal. Ani WTO, ani nikdo jiný.

Výsledkem byl naopak příchod výrobců zemědělské techniky do Ruska. Do dvou let se Rusko z potravinově nesoběstačné země stalo plně soběstačnou zemí. Od roku 2017 je čistým vývozcem zemědělských výrobků. Což může být dalším důkazem, že hospodářskou velmocí se země nemůže stát v rámci systému úplně liberalizovaného zahraničních obchodu. Ale naopak při ochraně vlastního trhu. Tedy s podmínkou, že vláda provádí rozumnou hospodářskou politiku a podporuje výrobu.

Vstanou USA z popela?

Druhou ránu WTO – a možná smrtelnou – právě zasazuje Donald Trump. Do Bílého domu nastoupil 10. 1. 2017. Krátce poté, 19. 3. 2017, zadal americký ministr obrany James Mattis Pentagonu zpracování studie mapující zabezpečení výroby a zpracování kriticky důležitých surovin a komodit pro potřeby obrany USA. 21. 3. 2017 nařídil prezident Trump dekretem ministerstvu obchodu a agentuře pro mezinárodní obchod (AIT) vypracování analýzy dopadů nadměrných dovozů oceli a hliníku na národní bezpečnost USA. Obě studie byly odevzdány do vlády a následně zveřejněny 11. ledna 2018. Před jejich zveřejněním probíhalo od září i tzv. interní šetření trhu, které spočívá v neveřejných konzultacích se zástupci výrobních a zpracovatelských podniků. Samostatné kolo představovalo jednání s dodavateli americké vlády.

Studie dost natvrdo popsaly rizika plynoucí z toho, že USA jsou v oblasti oceli a hliníku nesoběstačnou zemí závislou na dovozech. USA jsou dnes největším dovozcem oceli i hliníku na světě. V roce 2017 činila roční spotřeba oceli v USA 107 milionů tun. Z toho v amerických ocelárnách bylo vyrobeno 81,9 milionů tun. Více než 33 % roční spotřeby je tedy závislé na dovozech. Pentagon, ministerstvo obchodu i AIT se shodly, že tato situace představuje ohrožení národní bezpečnosti USA. Ocel je totiž nezbytná nejen k výrobě tanků, děl, vojenských lodí nebo ponorek. Ale i při výrobě součástek k obnově kriticky důležité infrastruktury. K ní vedle železnic patří i vodárny a rozvody vody a plynu. Ale také elektrárny a nemocnice. Ocel je nezbytnou součástí staveb.

Federální orgány zúčastněné na výzkumu navrhovaly vládě uvalení ochranných cel v rozmezí od 20 do 30 % pro ocel a od 10 do 15 % pro hliník.

V zájmu národní bezpečnosti

Na základě této analýzy spustil prezident Donald Trump 11. 1. 2018 ochrannou proceduru podle zákona o obchodní expanzi (Trade Expansion Act). Jde o zákon z roku 1962, který stanoví, že pokud dovoz určitých komodit do USA překročí hranici 30 % objemu obchodů s touto komoditou na americkém trhu, je vláda povinna provést opatření k ochraně trhu. Ministru obchodu Willburu Rossovi prezident nařídil vypracovat seznam položek z oceli a hliníku, na které mají být uvalena ochranná cla. Současně uložil federálnímu zmocněnci pro mezinárodní obchod Robertu Lighthizerovi, aby ochranná opatření projednal ve lhůtě 60 dnů v rámci WTO,  jak stanoví příslušné mezinárodní smlouvy.

Po několika kolech bilaterálních jednání na půdě WTO nedošlo k žádné dohodě.  Lighthizer proto navrhl ministru Rossovi seznam více než 1 300 položek z oceli a hliníku, na které mají být  uvalena dovozní cla. 8. 3. 2018 prezident Donald Trump podepsal dekret, podle něhož USA uvalily s platností od 24. 3. 2018 na dováženou ocel clo ve výši 25 % a na dovážený hliník clo ve výši 10 %.

Při zveřejnění dekretu uvedl, že cla jsou zaměřena především na výrobky z Číny. „Odvětví je pod obrovským tlakem nadměrných kapacit v Číně. Čína pokračuje i za pomoci státních subvencí v budování nových ocelářských kapacit. Navíc soustavně a dlouhodobě podhodnocuje kurz jüanu, což způsobuje, že vývoz oceli z Číny do USA má dumpingový charakter. Tyto praktiky jsou v rozporu s pravidly WTO. Proto jsem se rozhodl chránit výrobce na americkém trhu,“ řekl Trump. V odpovědi na dotazy novinářů uvedl, že si osobně váží čínského prezidenta Si Tin-pchinga, ale Čínu jako stát považuje za vojenského nepřítele. V debatě s novináři dále uvedl, že není možné, aby největší vojenská mocnost světa byla při výrobě svých tanků a letadel závislá na dodávkách od svých úhlavních nepřátel. Jmenovitě je odmítl uvést. Ve studii, kterou zveřejnil Lighthizer, je uvedeno, že Čína je největším výrobcem oceli i hliníku. V případě hliníku je její podíl na světovém trhu téměř 53 %.  

Bude konec světa?

Podle statistiky federálního ministerstva obchodu by americké firmy měly být schopny výpadky dovozů nahradit. Instalovaná kapacita amerických oceláren podle studie AIT umožňuje vyrobit ročně asi 113 milionů tun. USA tedy mají určitou rezervu výrobní kapacity. Řada výrobních kapacit však již byla na pokraji existence a hrozil jim v důsledku dumpingových dovozů zánik. Cla by měla pomoci americkým ocelárnám znovu obsadit domácí trh. Což by mělo vrátit práci mnoha tisícům amerických dělníků.

Americká televize CNBC vzápětí po zveřejnění prezidentského dekretu o zavedení ochranných cel strašila veřejnost katastrofickými zprávami burzovních a bankovních analytiků, podle nichž cla způsobí vysokou inflaci. Ministerstvo obchodu USA však zveřejnilo výpočty, podle nichž by se zavedení cel mohlo projevit zvýšením cen výrobků prodávaných konečným spotřebitelům o 1 až 3 %. „Co je lepší pro americkou ekonomiku? Zdražit železné a hliníkové výrobky o 3 % a dát přitom práci a dobré výdělky tisícům amerických zaměstnanců, nebo nechat současné ceny a lidi bez práce? První možnost považuji za mnohem výnosnější pro celou Ameriku. Z výdělků ocelářů budou mít prospěch i výrobci jiného zboží, které si dělníci budou moci koupit,“ uvedl federální ministr obchodu Willbur Ross. Konkurence i jen mezi americkými výrobci je podle něj dostatečná na to, aby zabránila mohutnému zdražení.

Brusel je z toho paf

V první etapě USA udělily dočasnou výjimku svým zvláštním obchodním a bezpečnostním partnerům. Mezi nimi byla EU, Mexiko, Kanada, Argentina, Austrálie a Brazílie. Výjimka byla časově omezena na 60 dnů. Během té doby se americký obchodní zmocněnec Robert Lighthizer snažil dojednat s EU a státy NATO vytvoření celní unie. USA nabídly, že výjimku prodlouží natrvalo, pokud EU, Norsko a Turecko uvalí na dovozy oceli a hliníku stejná cla jako USA.

Kanadě a Mexiku ministr obchodu Ross nabídl udělení trvalé výjimky, pokud přistoupí na přepracování dohody o Severoamerické zóně volného obchodu (NAFTA). Během šedesátidenní chráněné doby se vyjednavači sešli celkem pětkrát. Evropská komisařka pro obchod Cecilia Malmströmová – původem ze Švédska, které je ocelářskou mocností – zpočátku navrhovala Evropské komisi americkou nabídku přijmout. U svých kolegů se však nesetkala s žádným pochopením. Podle norského deníku Verdens Gang nabídku rázně odmítl především předseda Komise Jean-Claude Juncker, který je původem z Lucemburska. Norská vláda byla podle Verdens Gang připravena nabídku přijmout. S ohledem na zachování hospodářských vztahů s EU v rámci Evropského hospodářského prostoru však nabídku Američanů prozatím odmítla. Hledá však právní cesty, jak z problému „vykličkovat“ a cestu k výjimce si vyjednat.

Juncker byl prý nabídkou USA naprosto šokován. Při jednání Komise měl uvést, že by to bylo v rozporu se všemi principy, které EU v oblasti mezinárodního obchodu prosazuje.

Na základě zájmů Norů Donald Trum koncem května výjimku prodloužil o 1 měsíc. Jednání s EU se však nikam nepohnula. Platnost výjimky vypršela ve čtvrtek 31. 5. 2018. Trump už ji neprodloužil, protože z jednání s představiteli EU bylo jasné, že k dohodě nemůže dojít.

Problém byl konzultován v Bruselu i na úrovni Výboru stálých zástupců (COREPER). Podle dobře informovaného zdroje ze slovenské vlády projevili zájem o tento druh výměny Slovensko, Maďarsko, Polsko, Rakousko a Švédsko. Další debata však byla zrušena pro zásadní odpor Německa, Francie a Lucemburska.

Slovenský zdroj, který si nepřál zveřejnění své totožnosti, k tomu uvedl, že pro představitele Komise i zástupce Německa a Francie byla americká nabídka něco jako kacířství. „Jako když čeští husité jednali se zástupci koncilu o přijímání z kalicha. Pro ně je myšlenka, že stále větší liberalizace obchodu je přínosná, něco jako otázka víry,“ konstatoval přímý účastník jednání. O víře a dogmatech se podle něj nikdy nediskutovalo.

Problém reexportu

V zemích EU bylo podle statistik WTA v roce 2017 vyrobeno 168 milionů tun oceli. Dalších 44 milionů tun oceli bylo do EU dovezeno. Celková spotřeba oceli činila v EU 185 milionů tun. Evropský vývoz oceli činil loni podle statistik 27 milionů tun.

Více než polovina evropského dovozu pochází z Číny. Česká ocelářská unie uvádí, že do EU proudí v nemalé míře i ocel z Ruska. Sankce nesankce. Je to otázka změn papírů při mezinárodním obchodu přes několik zemí.

Američané pak mají zřejmě důvodné obavy, že značnou část evropského exportu do USA vlastně tvoří reexport z Číny. Část „evropské“ oceli zřejmě nevzniká v ocelárnách, ale v tiskárnách jednotných celních deklarací.

Zřejmě i to je jeden z důvodů, proč po krachu rozhovorů o celní unii s EU Trump neprodloužil výjimku na evropskou ocel a hliník.

Konec transatlantického prostoru

Evropská komise už v pátek 1. 6. 2018 reagovala výhrůžkou zavedení odvetných cel. Podle předsedy Komise Junckera by se měla vztahovat na jeansy, motocykly Harley Davidson a další spotřební zboží. Komise zvažuje i potravinářské výrobky jako soju nebo kukuřici a výrobky z nich. Momentálně podle komisařky Malmströmové přezkoumává možnosti u prvních 160 položek. Kupodivu mezi nimi nejsou americké zbraně. USA se snaží přimět evropské spojence ke zvýšení výdajů na zbrojení. Americká vláda by přitom ráda na evropských trzích členských států NATO prodala zbraně za desítky miliard eur. Na tuto citlivou komoditu, na které USA velmi záleží, si však Komise zatím vůbec nevzpomněla. Cla na americké zbraně by však byly velmi účinnou pákou k motivaci jednání. Otázkou však je, kam až by takto pojatá obchodní válka vedla. EU má velký strach o osud WTO. A ráda by ji zachovala. Současně EU vyhrožuje stížností k WTO proti americkým clům na ocel a hliník. 

Donald Trump však o osud WTO žádnou starost nemá. 24. 5. 2018 zahájil stejnou proceduru, která vedla k uvalení cel na ocel a hliník i v případě nákladních a osobních automobilů. Je klidně možné, že když se jej WTO pokusí moc zatlačit do kouta, tak že smlouvu o WTO prostě vypoví. Stejně, jako to udělal v případě jaderné dohody s Íránem. Trumpa zajímají americké firmy a američtí voliči. Globalizace už americkým firmám a zaměstnancům hodně uškodila. Je klidně možné, že Trump přímo vědomě míří svojí politikou k likvidaci WTO. Zatím to veřejně nahlas neřekl. Ale mnohá pravidla světového obchodu sjednává na půdě WTO a nejsou příznivá pro americkou ekonomiku. Ostatně ani pro evropskou. Jenže na rozdíl od Evropské komise a většiny evropských národních politiků je pro Donalda Trumpa America First.

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

autor: Martin Kunštek

Bety.cz - magazín nejen pro mámy - horoskopy, recepty, diskuse, soutěže

Bety.cz TESTOVÁNÍ - Testujte s námi nové produkty či služby a o své názory a doporučení se podělte s ostatními čtenářkami Bety.cz.

Prostřeno.cz - recepty on-line - vaření, recepty, gastronomie

reklama
Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Takhle naletět, směje se Zdeněk Zbořil těm, co křičí kvůli ,,Zemanovu pálení trenek”. Osidlování EU Merkelovou? Pojďme se konečně ptát...

6:00 Takhle naletět, směje se Zdeněk Zbořil těm, co křičí kvůli ,,Zemanovu pálení trenek”. Osidlování EU Merkelovou? Pojďme se konečně ptát...

ROZJEZD ZDEŇKA ZBOŘILA Pálení spodního prádla na Hradě? O trenýrky nešlo. Doslova kouřová clona zast…