Lubomír Zaorálek třásl oběma rukama rukou náměstka syrského ministra zahraničních věcí Fajsala Mikdáda. S Mikdádem se dále setkali: Babiš, Mládek, Filip a... dokonce... Schwarzenberg. Proč tolik vřelosti a zájmu? Jde o syrský lid, nebo spíše o peníze? Čtenáři si možná vzpomínají na americké kontraktory, kteří se napakovali na druhé válce v Zálivu. Že by teď něco káplo i nám? Jak hodnotit Mikdádovu cestu do ČR, která ostatně jako jediná členská země EU ponechala svou ambasádu v Damašku v chodu? 

Nevím, kde začít. Vy říkáte „dokonce i Schwarzenberg“, ale to není na místě. Naopak, Karel Schwarzenberg ještě coby ministr zahraničí v rámci celé EU jako jediný odmítal „totální zničení“ Sýrie po libyjském vzoru, což značí, že díky němu byla Česká republika v tom válečnicky šíleném unijním spolku jediná při smyslech. Důvody, které ho k tomu vedly, jsem sice nějaké zaslechla, ale netuším, do jaké míry jsou reálné, a tak si je nechám pro sebe. Důležitý je nicméně fakt, že dokázal ustát tlak celé krvežíznivé EU, za což mu náleží respekt. A právě on také prosadil, že naše ambasáda v Damašku zůstala po celou dobu války otevřená a udržel v ní i skvělou diplomatku Evu Filipi coby velvyslankyni i s jejím týmem. Když po něm přišel – vůči Bruselu konformní – pan Zaorálek, objevily se pokusy „vyhovět“ některým cizím zájmům a celou akci zarazit (a možná se k tomu dodnes hledají sebemenší záminky), ale zatím se těmto lidem naštěstí nedaří. 

Lubomír Zaorálek a Fajsal Mikdád