Od počátku migrační krize se většina občanů nejen ČR diví tomu, jak je možné, že do Evropy proudí miliony migrantů. Mnoho lidí si klade otázku, proč vlády nepošlou na hranice armádu. Nebo aspoň dobře vyzbrojené policisty. Většina lidí si myslí, že by to mohlo pomoci migrační tsunami zastavit.
Fotogalerie: - Babiš v Itálii řešil migraci
Vodní děla a tisíce samopalů
Davy migrantů se podařilo s pomocí armády a policie odklonit pouze dvěma evropským státům. Maďarsku a Švýcarsku. V roce 2015, kdy se z Turecka do Německa táhl obrovský had tvořený migranty, poslal na hranice armádu a policii maďarský premiér Viktor Orbán (FIDES). Vojáci a policisté s podporou hasičů na jižní hranici Maďarska vztyčili plot. Za plot Maďaři rozmístili vojáky, policisty a hasiče s vodními děly. Ve vojenské a policejní hantýrce se tomu říká „technická opatření“. S jejich pomocí se jim proud migrantů podařilo odklonit mimo Maďarsko.
Jako jediní se na rizika spojená s migrací připravili Švýcaři. Jejich zpravodajské služby vyhodnotily toto riziko jako akutní. Což ostatně služby dalších zemí taky. Jenže Švýcaři jako jediní v Evropě se na migrační krizi začali opravdu připravovat. Od roku 2012 trénovali uzavření hranic s pomocí armády. V roce 2012 uspořádali cvičení Stabilo Due, během kterého cvičně uzavřeli hranice s Francií. Francouzský prezident tehdy poslal švýcarské vládě diplomatickou cestou protestní nótu. V roce 2013 již švýcarští vojáci v rámci akce Duplex Barbara cvičili uzavření veškerých hranic. Tehdy oficiálně protestovala EU. Podle Evropské komise cvičení odporovalo pravidlům Schengenské dohody o volném pohybu osob, jehož je Švýcarsko i jako nečlenský stát EU smluvní stranou. Švýcarská vláda se hájila tím, že Schengenská dohoda umožňuje dočasně uzavřít hranice z bezpečnostních důvodů. Lze to udělat až na půl roku. Lhůtu lze samozřejmě periodicky prodlužovat.
A pak to přišlo. V roce 2014 se počet ilegální imigrantů proudících do Evropy vyšplhal do statisíců. Švýcarská armáda vyhlásila celoroční sérii cvičení Conex, během níž byla celá hranice země pokryta soustavou check-pointů krytých palebnými postaveními vojáků. V roce 2015 vypukla migrační krize naplno. Na pozvání německé kancléřky Angely Merkelové (CDU) překročilo vnější hranici EU více než milion migrantů. Švýcarská vláda nařídila armádě úplné uzavření zelené hranice. Do země je od té doby možné vstoupit pouze přes oficiální hraniční přechody, které střeží policie a celníci. Hraniční „čáru“ hlídá v terénu nepřetržitě 86 tisíc vojáků. Kontrolní stanoviště mají rozmístěná tak hustě, aby z každého bylo možno dohlédnout na sousední. Švýcaři ve věku od 18 do 40 let se střídají v třídenních turnusech při ostraze hranic.
Hlavněmi naježená hranice
V reakci na migrační krizi byla odvolána reforma armády, která počítala se snížením počtu vojáků ze současných 1,3 milionu na polovinu. Švýcarská armáda je postavena na miličním principu.
V 18 letech musí každý netrestaný švýcarský muž absolvovat tříměsíční základní vojenský výcvik. Po jeho skončení si odnáší domů plnou polní, útočnou pušku SIG 550, pistoli SIG 220 a 150 kusů nábojů. Vojenský výcvik je na dobrovolné bázi přístupný i ženám. Podle švýcarské ústavy musí každá domácnost být schopna v případě potřeby dodat jednoho člověka k službě státu až po dobu 40 dnů v roce. Domácnost, v níž muž ani žena nejsou příslušníky armády, však musí počítat s přirážkou k dani z příjmů ve výši 4 % .
Stát možnosti povolat své občany do služby využívá v armádě. Vojáci jsou nasazováni nejen k obraně státu, ale i při živelných katastrofách. Své armádní dovednosti si každý rok obnovují v rámci cvičení. V posledních letech vojáci část cvičení provádějí přímo na hranici ve formě ostrahy hranice.
Švýcarsko dokáže jako jediná země v Evropě pokrýt své hranice vlastní armádou. Každému migrantovi, který na švýcarských hranicích tvrdí, že jde do Německa, hlídka vysvětlí, že tudy to nejde a že to musí obejít. Švýcarů je celkem asi 8 milionů. Od roku 2015 každou minutou hlídá hranice země zhruba stejný počet vojáků, jako bylo v době ČSSR dislokováno v české části země. Tedy asi 10 divizí.
My vás tu nechceme
Zde je namístě uvést, že v maďarském i švýcarském případě se podařilo migrační proud odklonit. Nikoli zastavit, ale odklonit tak, aby nešel přes bráněné území. Maďaři pomocí plotů a vodních děl a Švýcaři s nasazením desítek tisíc „po zuby ozbrojených“ vojáků dávají příchozím migrantům najevo, že u nich nejsou vítáni. Na rozdíl od Německa, jehož politika je podle not kancléřky Merkelové vedena v duchu hesel „Flüchtlinge willkommen“ (uprchlíky vítáme) a „Wir schaffen das“ (My to zvládneme). Stejně jako v případě většiny západoevropských států.
Obě země však mají do určité míry štěstí, že je migranti mají kudy obejít. Na rozdíl od většiny evropských zemí, jejich hlavní výhoda spočívá v tom, že jsou materiálně připraveny a že v čele těchto zemí stojí lidé, kteří jsou odhodláni zemi proti migrantům bránit.
Obrana proti přílivu migrantů začíná politickým rozhodnutím. Tím, že stát ústy svých nejvyšších představitelů dává najevo, že nelegálně příchozí v zemi nechce. Postoj politické reprezentace země však musí být konzistentní. Není možné se tvářit, že v naší zemi nechceme migranty a současně souhlasit s dokumenty jako Marrákešská deklarace, v níž se evropské státy zavázaly usnadnit převody peněz z Evropy do afrických zemí. Včetně ČR. Souhlasem s takovým dokumentem vláda dává Afričanům signál, že jí migrace nevadí. A nejen africkým vládám, ale především obyvatelům afrických zemí, z nichž do Evropy proudí zástupy migrantů. V Evropě by se většina lidí o Marrákešské deklaraci nikdy nic nedozvěděla, kdyby kolem ní nezpůsobil skandál maďarský ministr zahraničí Péter Szijjártó (FIDES), který její text odmítl odsouhlasit. V afrických zemích však sdělovací prostředky o každém takovémto dokumentu, který migraci vyjadřuje podporu, obšírně informují. Což přispívá k podněcování migrace.
Jako voda a oheň
Nelegální migranti stejně jako většina porušovatelů zákona hledá cestu nejmenšího odporu. Stejně jako si svoji cestu hledají voda nebo oheň. Když Maďaři postavili na hranici plot, tak migranti změnili směr a do Německa zamířili přes Slovinsko a Rakousko. Po obsazení švýcarských hranic armádou migranti Švýcarsko obcházeli přes Rakousko a Francii. Po uzavření balkánské cesty se migrační trasy přesunuly do Libye a Itálie. V Itálii letos po vítězných volbách převzala vládu koalice Ligy severu a Hnutí 5 hvězd, které volby vyhráli mimo jiné i díky odporu k migraci. Nová vláda vyhlásila boj pašerákům lidí včetně nevládních neziskových organizací, které migranty vyzvedávají na člunech poblíž libyjských břehů a vozí je na lodích do Evropy. Po několika týdnech tahanic mezi vládou a neziskovými organizacemi migranti změnili své trasy a nyní se snaží do EU dostat přes Španělsko. Jeho vláda jim přijetím lodí neziskových organizací s migranty na palubě, kterým odmítla umožnit přistání Itálie, dala signál, že je vůči migrantům vstřícná. Nápor migrantů se pak rychle přesměroval na španělské hranice.
Na nejzazší výspě EU – ve španělském přístavu Ceuta – nacházejícím se na marockém pobřeží v Africe – španělská vláda vybudovala dvojitý šestimetrový plot. Migrantům se jej opakovaně podařilo zdolat. Není pod elektrickým proudem a není ani nijak ostře střežen. Veřejnost si překonávání plotu všimla až při hromadném průniku více než osmi set migrantů, kteří při přelézání plotu 22. srpna 2018 zaútočili na policisty nehašeným vápnem a zápalnými lahvemi.
Válečná reportérka Markéta Kutilová k tomuto incidentu na svém FB profilu uvedla výstižnou charakteristiku migrantů. „Jsou to většinou mladí kluci – ekonomičtí migranti. Mají evropský sen – vydělávat prachy a posílat je domů. V době, kdy se dostanou do Ceuty, jsou skoro u cíle své cesty; často mají za sebou už rok putování, dali tisíce USD pašerákům, přežili průjezd Saharou, leckdo byl ve vězení apod. Zpět nemůžou, doma by je považovali za losery, byla by to pro ně životní prohra. Proto udělají úplně vše pro to, aby se do Evropy dostali. Raději by zemřeli, než by se vrátili zpět domů. Oni vědí, že jakmile se dotknou evropské půdy, mají vyhráno. Frontex je zaregistruje, dá do ubytovny a ti kluci, jakmile to jde, zdrhají a putují dál. Často nežádají o azyl, ale zmizí v šedé ekonomice, najdou si práci na černo – musí splatit dluhy a posílat prachy domů, to je cíl.
Cest, jak je vyhostit, moc není, protože to je musí nejdřív přijímat jejich domovská země – a to většina zemí nedělá. Proč taky – tyhle příjmy, které migranti posílají domů, jsou často páteří ekonomiky oněch zemí. A pak, vyhoštění se děje často u těch, kterým nebyl schválen azyl. Ale jak říkám, tihle kluci o něj ani nežádají, vědí, že nemají šanci, jsou totiž nejčastěji ze zemí, kde válka není. Takže oni v té Evropě prostě de facto zmizí. Tak jak je chcete vyhostit? Tihle kluci jen využívají toho, že to teď jde. Toho, že evropská azylová a migrační politika je zastaralá, toho, že se zde hraje velká politická hra. Ti kluci jen využívají toho, že jim to systém umožňuje,“ napsala Kutilová.
Na okraj lze uvést, že práce na černo – tedy bez placení daní a zdravotního a sociálního pojištění – je trestným činem krácení daně, poplatku a jiné podobné povinné platby. Trestné je to nejen u nás, ale ve všech zemích EU. A to jak ze strany nelegálního zaměstnavatele, tak i ze strany toho, kdo na černo pracuje a žádné daně neplatí. Právě proto, aby tento černý obchod fungoval, vyžadují africké státy, aby evropské země odbouraly překážky posílání peněz z Evropy do Afriky. A s výjimkou Maďarska to všichni evropští ministři na konferenci v Marrákeši odsouhlasili.
Křižovatka smrti
Po incidentu v Ceutě se migrační politika evropských zemí dostala na další těžkou křižovatku. V Evropě roste počet zemí, jejichž vlády nelegální migraci nechtějí tolerovat. Letos v lednu se v Rakousku ujala vlády koalice lidovců a svobodných, která se vůči migraci ostře vymezuje.
V červnu nechal turecký prezident Recep Erdogan na několik dnů stáhnout od hranic s EU vojáky, čímž umožnil proniknout do schengenského prostoru více než 60 tisícům migrantů. Vzápětí jel jednat do Berlína žádat o zvýšení částky, kterou EU platí Turecku za to, aby neumožňovalo migrantům průchod do Evropy. Migranti po cestě Balkánem kradli a loupili.
Nová rakouská vláda kancléře Sebastiana Kurze (OVP) na situaci reagovala zcela odlišně než vláda v roce 2015. Na hranice poslala armádu a nyní buduje jednotky pohraniční stráže. Mohutné policejní posily poslalo na hranice i Chorvatsko.
Incident v Ceutě a pokus o trestní stíhání italského ministra vnitra Mattea Salviniho (Liga), kterého chce sicilská prokuratura obžalovat za bránění ve vylodění migrantům z trestných činů vydírání a omezování osobní svobody, ukazují limity práva, které vládám evropských zemí znemožňují obranu před migrací.
Po zhlédnutí záběrů migrantů, kteří při zdolávání plotu v Ceutě útočili na policisty nehašeným vápnem a zápalnými lahvemi si řada lidí položila otázku: „Proč na ně nestříleli?“ Odpověď je bohužel tragicky jednoduchá: Protože k tomu neměli rozkaz. Armáda ani police nejsou „cochcárnami“, v nichž by si každý mohl dělat, co se mu zrovna zlíbí.
Voják může zbraň použít pouze k sebeobraně, nebo k plnění rozkazu, který mu byl uložen velitelem. Policista může zbraň použít pouze k sebeobraně, nebo k tomu, aby zabránil páchání trestného činu.
V případě útoku zápalnou lahví nebo nehašeným vápnem by při posuzování „selským rozumem“ bylo možné střelbu odůvodnit jako nutnou obranu. Právní stav se však neposuzuje selským rozumem, ale literou práva. Zásadní otázkou je, s jakým rozkazem byli policisté na místo vysláni. A s jakým vybavením. K jejich přesunu do Ceuty někdo musel vydat rozkaz. V něm muselo být uvedeno, kolik lidí a s jakým vybavením má na místo vyrazit. A též jak mají postupovat.
Metál nebo kriminál
Policisté, kteří střeží hranice, se nacházejí ve velmi obtížné právní situaci. Nelegální vstup do EU ani nelegální vstup do země není v žádné členské zemi EU trestným činem. Na toho, kdo nelegálně překračuje hranice, nebo kdo je přistižen při nelegálním pobytu v zemi, policista nemůže střílet. Použití služební zbraně by totiž nemohl odůvodnit zabráněním v páchání trestné činnosti.
Socialistické Československo mělo v trestním zákoně trestný čin nedovoleného překročení státní hranice. Na příslušníka Veřejné bezpečnosti, jak se tehdy nazývali policisté, na celníka nebo vojáka, který takovému činu zabránil, většinou čekalo vyznamenání, nebo aspoň odměna.
Tento trestný čin však byl v našem právu zrušen v roce 1992 poté, kdy ČSFR přistoupila k Ženevské úmluvě o právním postavení uprchlíků. Její článek 31 odstavec 1 zakazuje smluvním stranám trestně postihovat nezákonný vstup do země.
Policista střežící hranici je tedy vůči migrantům v postavení „strašáku do zelí“. Respektive závodčího nebo taxikáře, který migranta může pouze dovézt na nejbližší služebnu a tam mu pomoci sepsat a podat žádost o azyl. Migranti to vědí, a proto z evropských policistů nemají respekt.
Policista, který hlídá hranici, je v podstatě neustále jednou nohou v průšvihu. Pokud mu migranti „proklouznou“, tak může být kázeňsky potrestán za „lajdácké“ plnění rozkazu – snížením platu, zastavením služebního postupu nebo degradací. V krajním případě ho za to může čekat i propuštění do civilu nebo roční vězení za trestný čin maření úkolu úřední osoby z nedbalosti.
Mnohem horší trest by jej však mohl potkat v případě „přílišné“ služební horlivosti. Za zneužití pravomoci úřední osoby vůči migrantovi by podle § 329 odst. 2 trestního zákoníku mohly být odsouzen do vězení na 3 roky až 10 let.
Jeho situaci by navíc mohlo výrazně zhoršit i právně nesprávné použití zbraně. Za ublížení na zdraví by mohl u soudu čelit trestu vězení od jednoho roku do 5 let, v případě smrti migranta i 5 až 10 let vězení.
Při ostraze hranic se tedy policista pohybuje v „průšvihovém koridoru“ od snížení platu v případě nedbalosti až po 10 let vězení v případě střelby na migranta s následkem jeho smrti. V tom tkví jedna z hlavních příčin „propustnosti“ schengenské hranice. Každý, kdo rychle odsuzuje činnost policistů na hranici, by si měl položit otázku, jak by se rozhodl on sám. Vybral by si riziko snížení platu, nebo 10 let vězení?
Proč se nemůžeme bránit?
Naše armáda není při současných počtech efektivně schopna hranice chránit. Veškerá prohlášení tímto směrem jsou jen rétorickými cvičeními. V roce 2015 proběhlo štábní cvičení Integrovaného záchranného systému, při němž byly zkoumány schopnosti ostrahy hranic. Výsledek byl katastrofální. Armáda ČR má mít tabulkově 25 tisíc vojáků. A to včetně „papírových bojovníků“, kteří na všech stupních velení od čety až po generální štáb bojují pouze počítačovou klávesnicí s armádní byrokracií. Čtvrtina míst však není obsazena. Armádě nechybí ani tak úředníci jako vojáci ve zbrani. Policie ČR má podle tabulek něco málo přes 45 tisíc systemizovaných míst. Včetně kriminální policie a dopravní služby. I v policii chybí několik tisíc příslušníků. Zejména ve výkonu. Celníků je necelých 5 tisíc. Z toho jen něco přes polovinu je ve služebním poměru s právem nosit služební zbraň. Stát tedy disponuje necelými 60 tisíci ozbrojenci. Všechny policisty ani celníky však není možné poslat na hranice. Z toho by se zločinci všeho druhu velmi radovali. A počet vražd, loupeží, krádeží a ostatních trestných činů by prudce vzrostl. Při štábním cvičení v roce 2015 bylo spočítáno, že policisté a celníci by v případě migrační krize mohli na ostrahu hranic uvolnit pouze asi 1500 příslušníků. Spolu s cca 15 tisíci vojáky by však při zajištění rotací byli schopni uhlídat pouze třetinu délky našich hranic, které měří 2326 km. Nebo by hlídky byly tak naředěny, že by hranice byla dále „průchoďákem“. Bez použití technických opatření je tedy naše hranice se stávající armádou neuhlídatelná.
Svázané ruce vojáků
Kromě toho by se však vojáci, které by vláda poslala hlídat hranice, mohli bez změny legislativy ocitnout v právně podobně trapné situaci jako policisté. Byli by z nich stejní „strašáci do zelí“ – jen s lepším „kvérem“. Který by však bez obav z právního postihu nemohli použít. Právní postih by v jejich případě mohl mít v krajním případě podobu až doživotního vězení za válečné zločiny.
Tento problém je během letošního léta předmětem neveřejných, ale velmi vášnivých debat uvnitř rakouské armády. Několik důstojníků Bundesheeru pod zárukou anonymity přiznalo, že by se nechtěli ocitnout v situaci, kdy by měli dát rozkaz ke střelbě do neozbrojených civilistů. Byť by šlo o migranty. Nikdo z nich by se také nerad ocitl v situaci, kdy by měl sám střílet na migranty beze zbraně. I v Rakousku (stejně jako ve všech členských zemích EU) je právní postavení vojáka v takové situaci velmi „vachrlaté“. Velmi by záleželo na tom, zda by střílel na matku s dítětem, nebo na skupinu agresivních mladíků. I v druhém případě by mu však mohlo hrozit několik let kriminálu. Podle rakouských zákonů je neuposlechnutí rozkazu trestné. Zjevně nezákonný rozkaz má však voják právo odmítnout. V případě rozkazů, jejichž splněním by došlo k trestnému činu, je dokonce voják povinen splnění rozkazu odmítnout. V opačném případě se sám vystavuje riziku trestního postihu. Týká se to zejména válečných zločinů.
Tato právní úprava vyplývá z mezinárodního práva. Byla přijata po 2. světové válce v reakci na válečné zločiny spáchané ozbrojenými silami nacistického Německa. S výjimkou nejvyšších pohlavárů třetí říše, kteří byli souzeni Norimberským tribunálem pro válečné zločiny, se většinu pachatelů válečných zločinů nikdy nepodařilo potrestat, protože se dokázali uhájit odkazem na povinnost plnění rozkazů. Po válce byla v návaznosti na rozsudky norimberského soudu zásadně pozměněna právní doktrína válečného práva. Před válkou platilo, že voják musí rozkaz uposlechnout a teprve posléze si může na nadřízeného stěžovat. Nesplnění rozkazu bylo možno trestat smrtí zastřelením. Po válce byla logika obrácena. Nyní nesmí voják pod hrozbou trestního postihu uposlechnout zločinného rozkazu. Trest smrti byl v evropských armádách zrušen.
Mezi rakouskými vojáky koluje informace, že spolková vláda si je tohoto problému vědoma. A že v návaznosti na vyslání vojáků na hranice připravuje odstoupení od článku 31 Ženevské úmluvy o právním postavení uprchlíků. Takový akt by vojáky zbavil akutního rizika postihu za střelbu na migranty. Svobodná strana Rakouska údajně usiluje i o návaznou změnu trestního zákona, která by umožnila trestní postih nelegálního vstupu do země. Do doby schválení těchto změn je však právní situace vojáků na hranicích velmi nejistá.
K prvnímu kroku se během migrační krize odhodlalo Švýcarsko. Velvyslanec při OSN doručil v roce 2015 generálnímu tajemníkovi OSN diplomatickou nótu, v níž švýcarská vláda oznámila výhradu k článku 31 Úmluvy o právním postavení uprchlíků. Švýcarsko, na jehož půdě byla Úmluva v roce 1951 sjednána, si v roce 2015 vyhradilo právo nebýt článkem 31 vázáno při vojenské ochraně hranic. Z právního hlediska nejde o vypovězení celé úmluvy. K tomu má každý stát podle článku 40 právo. Jde o částečné vypovězení pouze jediného ustanovení. A to ještě jen ve vymezeném případě. Švýcarsko zatím nemá v trestním právu zakotven postih za nelegální vstup do země. Od léta 2016 jsou však švýcarští vojáci chráněni před postihem za použití zbraně při ostraze hranic. Tou dobou totiž vypršela roční lhůta nabytí účinnosti odstoupení od části úmluvy.
Což velmi pomohlo skupině vojáků, kteří se v roce 2017 na hranicích s Itálií bránili ostrou střelbou proti napadení ze strany migrantů vyzbrojených sekerami a mačetami. Švýcaři ze šarvátky vyšli beze ztrát na životech a vážnější újmy na zdraví. Sedm migrantů však bylo střelbou zraněno. Z nich tři těžce s doživotními následky. Po přešetření vojenskou trestní komisí byli všichni vojáci, kteří se zúčastnili střelby, i jejich velitel prohlášeni za nevinné.
Není to povinné
Zatím členským státům EU – včetně ČR – nic nebrání odstoupit od části Úmluvy o právním postavení uprchlíků. EU stále ještě není smluvní stranou této Úmluvy. To by se však mohlo změnit, pokud by všechny členské státy EU podepsaly a ratifikovaly Globální kompakty o bezpečné, řádné a pravidelné migraci a o uprchlících. Podpis obou dokumentů je plánován na půdě OSN na prosinec letošního roku. V případě jejich ratifikace všemi členskými státy EU by se Evropské komisi otevřela možnost přistoupit jménem EU k oběma dokumentům. Pak by se členské táty EU z Úmluvy o právním postavení uprchlíků nemohly vyvázat ani částečně.
V lednu 2018 oznámil americký prezident Donald Trump, že se USA stahují z jednání o obou kompaktech. Odůvodnil to zájmy národní bezpečnosti. V červnu oznámilo úmysl nepodepsat kompakty Maďarsko.
USA nejsou dodnes ani smluvní stranou Úmluvy o právním postavení uprchlíků. Což jim umožňuje provozovat ozbrojenou pobřežní stráž a pohraniční hlídky. Díky tomu také mohl prezident Trump nařídit na hranici s Mexikem výstavbu plotu, resp. zdi, která má bránit příchodu zločinců, drog a nelegálních migrantů do země. USA však nejsou jedinou zemí, která se nikdy nestala smluvní stranou Úmluvy. Ze 192 členských států OSN je smluvní stranou pouze 145 zemí.
Úmluva byla sjednána v roce 1951. Jako dočasná úmluva, která měla řešit přesuny politických uprchlíků v Evropě po 2. světové válce a následném uchopení moci komunisty ve východní Evropě. Východní země se jí neúčastnily až do konce studené války.
Úmluva z počátku umožňovala smluvním stranám omezit působnost pouze na některé země. Zejména na Evropu. V roce 1951 se Úmluva vůbec netýkala Afriky. Na černém kontinentu v té tobě měly mezinárodně právní subjektivitu pouze 3 země: Etiopie, Jihoafrická republika a Libye. Zbytek kontinentu byl koloniemi Velké Británie, Francie, Holandska, Belgie a Portugalska. Pohyb lidí z kolonií si mocnosti upravovaly vnitrostátními zákony. Migrace byla velmi omezená.
Většina afrických zemí získala nezávislost až během dekolonizace v padesátých a šedesátých letech. Teprve sjednání dodatkového protokolu v roce 1967 rozšířilo působnost Úmluvy i na mimoevropské země. Ovšem zdaleka ne na všechny.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Martin Kunštek
