Již zhruba před třemi roky zaznívala z úst některých politologů varování o tom, že nespokojenost mezi občany, kterou politické špičky nebudou řešit tak, aby občané cítili, že se jejich obavami zabývají, může vést k radikalismu a extrémismu. Od té doby se situace výrazně změnila - tehdy se lidé zlobili především kvůli úsporným reformám vlády Petra Nečase, nyní k tomu všemu přibyly i obavy z mezinárodního vývoje politiky - samozřejmě - včetně uprchlické krize. Dostoupili jsme tedy v Česku (ale nejen u nás) podle Vás skutečně do stádia, kdy můžeme očekávat vznik nových radikálních politických subjektů, které navíc však budou mít velkou šanci uspět v nejbližších volbách?

Takové subjekty už tu dávno jsou a na své voliče čekají, případně je začínají oslovovat. Dělnická strana sociální spravedlnosti, Bartošova Národní demokracie, Okamurova Svoboda a přímá demokracie, Lidinského Úsvit – Národní koalice, do politiky se chystá Martin Konvička s Blokem proti islámu, sociolog Hampl chce kandidovat do čela Svobodných… Radikálních subjektů není málo. Jsou ale roztříštěné a často spoléhají jen na úzký okruh programových témat. Potíž je také v lídrech. Voliči sice ohrnují nos nad etablovanými politiky, ale když jdou k urnám, nakonec přeci jen dají přednost buď zkušeným lidem z politiky, nebo lidem známým z byznysu, u kterých mají pocit, že za ně ručí jejich dosavadní výkon.