Co začalo jako podivný „céčkový“ horor, se ukazuje jako pravdivé. Myslíme tím brutální vraždu novináře Chašákdžího na saúdskoarabském konzulátu v Istanbulu. Donald J. Trump naznačuje, že v celé věci má prsty mocný saúdskoarabský princ Mohamed bin Salmán. Hrozí Saúdské Arábii skutečné nebezpečí amerických a evropských sankcí, nebo se z toho nějak „vykecaj“? A zkusme popsat fungování moci v tomto království, zejména složek, které jsou schopny něčeho tak děsivého, jako je rozřezání člověka. Kdo je má pod kontrolou? Kdo to celé tedy mohl nařídit?
Nevidím do hlavy ani Trumpovi, ani lídrům saúdské královské rodiny, ale zdá se, že korunní princ Muhammad bin Salmán už svou pozici budoucího krále neustojí. A pokud ano, bude silně „upozaděn“ ve svých pravomocích. USA, ale i Turecko jednají přímo s králem Salmánem, kterého měl MbS na trůnu vystřídat, a v saúdské královské rodině podle všeho probíhají intenzivní „diskuse“ jak dál. Určitě se přitom přihlíží k názoru Washingtonu a nejspíš i dalších zemí, opatrně se našlapuje i vůči vlivným Spojeným arabským emirátům, které si prince „vypiplaly“ k obrazu svému a jako jediné dnes vlastně dál pevně stojí na jeho straně. Zkrátka, princ možná padne, možná ne, ale „karavana potáhne dál“, i když lze předpokládat, že vztahy mezi Saúdy a jejich spojenci z USA a dalších zemí už asi nikdy nebudou stejné jako dřív.
A k vaší druhé otázce: Saúdská Arábie nemá psanou ústavu a v situaci, kdy si MbS přisvojil veškerou moc v království, je možné naprosto všechno. Kdyby dodržoval tradice svých předků a vládl v takříkajíc rodinném kruhu, kdyby místo toho nezvolil uzurpátorskou samovládu, tak by se do takové šlamastyky nikdy nedostal. Nicméně, on si zvolil, jak zvolil, a v logice této volby před více než rokem vznikla i speciální jednotka dokonale vycvičených a oddaných vrahů – čistě za účelem likvidace jeho nepřátel. A bylo jedno, jestli jsou to skuteční disidenti z řad nespokojených poddaných, nebo členové královského rodu, kterým se jen nelíbila rozhodnutí jejich spřízněného korunního prince. Z Evropy nebo severu Afriky tak byli uneseni přinejmenším tři „kverulující“ princové, jeden mladý disident v Kanadě nedávno „začul“ léčku a odmítl pozvání na tamní saúdskou ambasádu, další začali umírat při pádech vrtulníků nebo automobilových nehodách doma. Někteří nevyšli živí z hotelu Ritz-Carlton, v němž MbS uvěznil nejbohatší lidi svého království a nechával je mučit tak dlouho, než mu svým majetkem „přispěli“ na jeho ekonomické „reformy“, nebo spíš hrady z písku. Prý takto „vybral“ na 700 miliard dolarů, ale to číslo je bez záruky, jen kvalifikovaný odhad. A ani není jasné, kolik z těchto vymučených peněz nakonec opravdu skončí ve „státním“ rozpočtu, protože MbS právě z této „kapsy“ koupil zámek Ludvíka XIV. ve Francii, jachtu za víc než půl miliardy dolarů a obraz Leonarda da Vinciho za skoro stejnou sumu. Cynik by řekl, že korunní princ „umí žít“.
Fotogalerie: - Říjnová sněmovna
Když se vrátím k otázce, tak ano, rozřezat někoho na kusy a pak ho pohřbít na zahradě konzulátu může být na pohled děsivé, ale jinak to vše zapadá do klasické princovy představy o všemocnosti. Vlastně je na tom nejzajímavější, že se zdá, že MbS sám první týdny – a možná i dodnes – pořádně nechápe, proč se kolem jednoho zavražděného poddaného dělá takový humbuk. Že mu přijde divné, proč by si nesměl někoho zavraždit na vlastním konzulátu. Na vlastním konzulátu! K čemu pak ty konzuláty a ambasády vlastně jsou???!!!
Další „legrace“ přišla z USA, když se Trump rozhodl odstoupit od dohody na likvidaci raket středního doletu. S tím, že Rusové ji stejně porušují. Rusové zase říkají, že ji porušují Američané, protože ze své plující protivzdušné obrany mohou klidně odpálit i zakázané útočné rakety. Jak to tedy je, pokud jde o to porušování? A hlavně, co všechno vypovězení dohody znamená pro kalkulace mezinárodní politiky? Mluví se i o tom, že Trump ví, že dohoda nepokrývá Čínu. A Číňané si tedy těch raket mohou vyrobit, kolik chtějí.
Upřímně, bylo by troufalé tvrdit, že rozumím technickým parametrům různých raket, takže se spokojím s konstatováním, že se obě strany už nějakou dobu navzájem obviňují z porušování dohody. Čili, že dohoda, na jejímž dodržování se nejsou schopní dohodnout, nemůže dlouho přežít, a ve finále je tak z praktického hlediska skoro jedno, jestli za to může ten nebo ten. Nicméně, dohodu vypovídají USA, a tak logicky nejen Rusko, ale třebas i Evropská unie směřuje svou kritiku právě tímto směrem. Protože, ať chceme nebo ne, i dohoda, o níž se USA s Ruskem vášnivě hádají, je pořád lepší než dohoda žádná. Bez dohody se totiž odhazují už úplně všechna pravidla a s nimi i veškeré rukavice. Rakety krátkého a středního doletu, o nichž je řeč, na rozdíl od těch velkých, balistických, létají tak rychle a krátce, že protistrana nemá v těch řádově několika desítkách vteřin ani čas na reakci… A to by nás coby Evropany mělo opravdu zajímat, protože se nás to až bytostně týká. Případná válka mezi USA a Ruskem by se totiž odehrávala právě na našem kontinentu, se všemi důsledky, které pro nás z tohoto faktu vyplývají.
A to, že se Washington snaží do nové a „lepší“ dohody zatáhnout i Čínu, je jen jakýsi zástupný manévr. Peking netuší, proč by se měl montovat do eskalujících vztahů mezi USA a Ruskem v Evropě, připomíná, že je to přece „bilaterální dohoda mezi USA a Sovětským svazem“, a že se Amerikou „nenechá vydírat“, a to ani citově, dodala bych. Uvidíme, jestli se náhodou nějaké řešení nezrodí třeba na summitu Trump–Putin, který byl oznámen na 11. listopad do Paříže, ale pochybuji. Před pár dny Putin na Valdajském klubu zněl poněkud fatalisticky a odevzdaně, když prohlásil, že Rusko sice nepočítá s preventivním jaderným útokem, nicméně „agresor musí vědět, že my jako mučedníci skončíme v ráji, ale agresoři prostě chcípnou, nebudou mít ani čas k tomu, aby učinili pokání“. A včera připomněl Evropě možnou jadernou odvetu, pokud bude souhlasit s rozmístěním amerických raket. Bylo by divné, kdyby něco takového neřekl. Houstne to. Furt dál.
Tak nám bohužel zabili dalšího vojáka v Afghánistánu. A Lubomír Zaorálek dostal od jistého brigádního generála vynadáno, že si dovolil navrhnout postupné stažení našich vojsk. Co vy, byla byste pro odchod z Afghánistánu?
Je vcelku příznačné, že pan Zaorálek přichází s odsunem z Afghánistánu ve chvíli, kdy ve válce začíná umírat čím dál víc našich vojáků, jako by si myslel, že vojáci ve válkách snad umírat nemají. A jeho kritici ho častují tu kapitulantstvím, tu zase mluví o boji proti terorismu. Kdybychom měli věřit našemu premiérovi, tak to snad visí na českých vojácích v Afghánistánu, jestli se do Evropy dostanou teroristi, nebo ne. Fascinující.
Nikdo se ale – nejspíš schválně – nezabývá reálnou situací v Afghánistánu, kde Tálibán tlačí všemi možnými směry, před pár dny v Kandaháru zabil významného a v USA vycvičeného generála, a protože se na místo jeho „silné a respektované“ brutální ruky možná ani nepodaří najít adekvátní náhradu, tak hrozí, že „padne“ celý jih země. Chci říci, že je to prostě Tálibán, kdo aktuálně diktuje, jakým směrem se situace vyvíjí. A právě za těchto okolností tuhle americká delegace v Kataru jednala se zástupci Tálibánu a na pořadu dne byly – zcela bezprecedentně – i podmínky, za nichž Američané svou okupaci Afghánistánu ukončí a odtáhnou dom. Avizovaná jsou další kola těchto rozhovorů, ale už se těším, jak si budou naši „gaučoví válečníci“ uplivovat před odcházejícími „poraženeckými“ Američany. Protože, jak říká Tálibán, „mír v Afghánistánu možný je, ale jen po odchodu okupačních sil“.
Prosakují zprávy, že s Tálibánem začínají být zadobře Rusové. Nehrozí tedy, že když odtamtud odejdeme my, nacpou se tam pro změnu oni či Číňané?
Nejen Rusové. Vznikl totiž čtyřblok Ruska, Číny, Íránu a Pákistánu s aktivní účastí středoasijských republik, který se rozhodl, že tu válku, která trvá už 18. rok a do níž už rukují američtí vojáčci, kteří při jejím zahájení pomalu nebyli ani na světě, nějak ukončí. Možná i proto Američané začali s Tálibánem jednat sami, aby si udrželi alespoň nějakou páku, dohodu o budoucím uspořádání země, a ponechali si tak iniciativu. V každém případě je do Moskvy plánovaná jakási monstr konference, na kterou už kromě zmíněného „kvarteta“ slíbili přijet nejen tálibové, ale i kábulská vláda. Ta totiž s nelibostí nese, že USA vyjednávají s Tálibánem bez Kábulu a cítí se oprávněně odstrčená, ne-li rovnou „hozená pod vlak“.
No a jestli se tam po nás nacpou Rusové, tak to fakt nevím. Jejich hlavní strategický cíl je „zklidnit“ Afghánistán natolik, aby už nebyl volně průchozí pro džihádisty do Střední Asie a odtud dál do Ruska. Zrovna včera padla zmínka o reálném riziku, že s rostoucí pracovní migrací ze Střední Asie začnou do Ruska, konkrétně na Sibiř, pronikat radikální islamisté. Pro Čínu je Afghánistán samozřejmě také územím, přes které se sem a tam volně pohybují radikální islamisté ujgurské národnosti, ale především je to jeden ze strategických uzlů v plánech nové „hedvábné stezky“, takže bych si tipla spíš na „okupaci“ ekonomickou než vojenskou.
Na akci Člověka v tísni jeho pracovník poměrně otevřeně hovořil o Sýrii: Asad už vyhrál. Rekonstrukce kurdského Kobani pokračuje nečekaným tempem. V Sýrii už skoro vůbec není „umírněná opozice“, protože se buď zradikalizovala, nebo pomřela. Mnozí Syřané se bojí vracet se domů, ve strachu z Asada. Syrská armáda mobilizuje další muže, nyní již i po třicítce... Co z toho považujete za relevantní? Co bychom měli o dění v Sýrii vědět, když se teď zabýváme spíše příběhy o motorových pilách?
Nevím, na akci jsem nebyla a asi nemá cenu komentovat takto zjednodušené výroky. Nicméně, Člověk v tísni stejně jako třeba Bílé přilby v Sýrii působil výhradně na protivládních územích, a adekvátně je proto třeba přihlížet i k jejich názorům.
Mně ale namísto přiznání o Asadově vítězství, což je fakt dejme tomu už poslední dva roky, připadá mnohem důležitější, že se k Damašku znovu vracejí „arabští přátelé“ – nejprve Saúdové nechali Sýrii vyloučit z Ligy arabských států, ale před pár týdny už vyslali „svého“ Bahrajnce, aby se bratřil se syrským ministrem zahraničí. Otevírají se pohraniční přechody s Izraelem anektovanými Golanskými výšinami, s Jordánskem a zanedlouho se prý otevře i hlavní přechod s Irákem, vrací se „arabský“ finanční kapitál, Sýrie se pomalu vrací zpátky do „rodiny“, do Ligy arabských zemí. A to je cosi, s čím na Západě nic moc nenaděláme – můžeme se dál zarputile „točit“ na otázce, jestli se někdo bojí, nebo nebojí vrátit do Sýrie, ale realita je taková, že region – ropný a bohatý region, který nás má omotané kolem prstu, jak ukazuje i Chašákdžího vražda – se už podle všeho rozhodl, že se doválčilo. Vysychají penězovody džihádistům, kteří jsou aktuálně koncentrováni v Idlíbu, a až jim dojde, že už o ně fakt nikdo nestojí, tak se pohnou z místa. Pokud chceme, aby se nepohnuli směrem do Evropy, tak bychom měli se Sýrií, Ruskem a Tureckem začít hodně, ale hodně rychle spolupracovat…
Evropská unie hodila Italům na hlavu návrh jejich státního rozpočtu na příští rok. Je tedy pravda, že se rozšoupli třikrát větším schodkem, než byl nyní. Objevují se hlasy, že tato věc je pro EU nebezpečnější než celý Brexit. Je důvod k panice?
Nevím, každý má „mez paniky“ nastavenou jinak. Já třeba nepanikařím. Ideu nějaké sjednocené Evropy sice v duchu podporuji, a proto se mi její rozpad nelíbí, ale současně se mi zdá, že z Bruselu snad už ani nepřicházejí žádné opravdu pozitivní zprávy a vše se už nějaký ten rok řítí kamsi. Takže si stoicky říkám, že je to prostě vývoj, který v Bruselu kdosi a bůhví proč zaslepeně razí. A výsledky jsou pak logické. Možná si opravdu musíme projít nějakým velkým otřesem, velkým třeskem, aby se věci mohly vrátit k nějaké racionální rovině.
Co bychom v příštích dnech měli sledovat?
Třebas osud saúdského korunního prince? Zůstane? Padne? Nebo padne a bude rozřezán? Dělám si legraci…
Psali jsme:
autor: Jaroslav Polanský
