Málokdo vás navede na středisko pro migranty. Jako by je místní ve vlastním městě neznali. Dotazujete-li se však na nádraží, v tom vám v naprosté většině pomohou mladší i starší a nasměrují vás naprosto bez chyby. Nevím, zda je to záměr nebo pragmatismus, každopádně středisko pro repatriaci, tedy návrat, se nachází těsně vedle zdejšího nádraží, v čemž byste hledali spíše suchý anglický humor…
Hledání veřejné komůrky…
Po dlouhé cestě bez zastávky hledáme nejdříve možnost si odskočit, s čímž už ale několik desítek kilometrů před cílem máme celkem problém. Benzinky, které míjíme, mají WC kupodivu zavřené (že by se v Německu se železnou pravidelností vyhlásil celozemský, nebo dokonce celospolkový den sanitace toalet?). Nebo prostě máme smůlu a pro návštěvníky nejsou – jen pro personál. Naděje svitne na vlakovém nádraží, které, jak jsem se již zmínil, je hned vedle repatriačního střediska. Dá se tam celkem slušně zadarmo zaparkovat a snad tady vytouženou „komůrku“ najdeme. Ovšem i zde máme k nelibosti smůlu, nebo alespoň částečnou, protože veřejné WC není v provozu. Na zeď přilepený papírek nás informuje, že v sousedním hostinci, který je propojen s nádražní halou úzkou chodbou, jsou toalety pro cestující k dispozici. Chyba lávky! Jen co pootevřu dveře do hezké, ale totálně prázdné restaurace bez jediného hosta, rozmrzelá hostinská nervózně křičí, že „toaletten geschlossen“, tedy – zavřeny. Jen pro hosty! A je to. Na můj dotaz, zdali tedy tady někde v okolí můžeme použít sociální zařízení, vztekle rumpluje sklenicemi, aby neslyšela slovíčka.
Nu, ještě že kolem střediska pro cizince je poměrně široký pruh ladem ležícího pozemku s vysokou trávou… S odpuštěním, dovolil jsem si tuto zdánlivě diskrétní a krátkou epizodku publikovat, aby čtenář obeznámený s bohatým Německem zažil realitu, která by zde ještě před několika lety nebyla myslitelná a která by se vám možná mohla stát na nějakém balkánském nádraží (a možná ani to ne…).
Neveselo, truchlivo
Cesta z nádraží k areálu pro uprchlíky je velmi krátká, ale poměrně bezútěšná. Procházíme kolem bývalých, dnes opuštěných skladů, obchodů, které na vás civí prázdnými výklady. V některých domech ještě žijí lidé, protože v patrech se svítí, a před rodinnými, kdysi docela honosnými domy stojí auta. Ale prázdné sklady, bývalé tančírny a diskotéky ve mně tak trochu evokují návštěvu Liverpoolu před mnoha lety, kde v centru města byly vybydlené bloky a továrničky. Tady je to sice poměrně menší (vždyť jsme také v okresním městě!), ale stejně… Atmosféru města v britském království, proslaveného například Beatles, evokují i skupinky lidí tmavé pleti, evidentně ze střední a tropické Afriky. Občas projede na kole člověk se světlejší pletí a výjimečně také místní, ale optimistická atmosféra na vás jistě nedýchne.
„Co tomu tady říkáte?“ ptáme se starších obyvatel mířících do nedalekého marketu. Jen jeden z několika utrousí: „Všichni nejsou stejní, je to ale těžká situace,“ a raději odkvačí od podezřele se ptajících. Paní na kole raději zrychlí, další starší dáma jen mávne rukou a „pro sichr“ přidá do kroku. Ke všemu ještě se opravdovou náhodou nachomýtneme k rozdávání potravin, kdy zdejší Červený kříž pro místní staré lidi rozdává tašky potravin – chleba, mouku, kosmetické sáčky. Ticho, jako kdybyste byli v jiném světě. Nikdo nechce mluvit a skupinka více než deseti lidí se rychle rozchází a jednotlivci, vesměs lidé nad šedesát let, poměrně, s prominutím, „ušmudlaného“ vzezření tiše jako myšky odcházejí ze střediska s plnými taškami a téměř bojácně se rozhlížejí po okolí. Jako byste se vrátili do začátku padesátých let. A pár desítek metrů od tohoto pohledu velká a krásná novostavba bavorského Červeného kříže s penzionem.
Afrika!
Jen pár metrů odtud halekají Afričané. Někteří jen v trepkách si jdou do druhé budovy na jídlo – anebo z jídla, protože je právě doba oběda. Někteří se strkají a křičí, jiní v tichosti jdou zpět na ubytovnu. Ta je ohrazena plotem a po zkušenostech s bdělými policisty v jiných spolkových zemích se tak trochu nenápadně blížíme k areálu. Členové ochranky, tedy mladší i starší muži v neidentifikovaných černých kombinézách, si nás nevšímají, opírají se o závoru a jiní sbírají pohozené papírky. Evidentně volný režim, protože ubytovaní vycházejí z areálu si nakoupit, většinou hygienické potřeby a nějaké drobnosti. Starší muži nás přesvědčují, že jsou ze Sýrie, ale jména a místa svého původu tají. Jsou ale ve velké menšině, protože tady hlavně vidíte nepřehlédnutelné Afričany, jejichž ženy mají na sobě barevná trika a pruhy látky.
Obcházíme areál, který se evidentně bude rozšiřovat. Starý objekt, pravděpodobně skladu, přestavěný na něco, co připomíná vězení. Se zamřížovanými malými okny. Z druhé strany objektu, jen pár metrů od železničních kolejí, jsou vedle sebe a nad sebou postavené obytné kontejnery, kde jsou přes malá okna vidět povlečené pryčny a sem tam nějaký stolek. Místo, kde Afričané čekají na deportaci. Ale ne zpět do svého domova…
Fotogalerie: - Repatriační středisko v Deggendorfu
Sierra Leone – bezpečná to země(?)
Snažíme se přilákat pár zvědavců. Povedlo se a přichází mladá Afričanka. Jsme rozděleni vysokým plotem, kousek od nás je žiletkový ostnatý drát, a přitom obyvatelé objektu mohou volně chodit sem a tam. Právě tady prý před Vánoci byly velké protesty – a kupodivu se o tom zmiňuje i místní tisk (který jinak vzorně informuje o kdejaké i pranepatrné události pozitivního charakteru). Prý se protestovalo proti stravě. Šušká se, že to vyprovokovali levicová mládež a anarchisté, což se ukazuje jako oblíbená kratochvíle západoevropského „rudého“ mládí nejen v Bavorsku, ale třeba i v Sasku nebo tradičně Itálii.
Afričanka neurčitého věku – osmnáct, dvacet, pětadvacet let(?) říká, že se jmenuje Mateneh Mansaray a je ze Sierry Leone. Malé republiky v tropické Africe, která kupodivu není EU vyhlášena za rizikovou oblast, byť je známá jako jedna z nejchudších a nejnebezpečnějších zemí světa (určitě si vzpomenete na dětské žoldáky, „krvavé“ diamanty a další „devizy“ tohoto afrického „ráje“). Dívčina (či ženština?) špatnou angličtinou říká, že nechce odejít, že tu chce zůstat. „Odsunou nás zpět do Itálie, kde jsme se vylodili. Ale já tam nechci,“ skoro pláče. „Je to tam strašné, nemáte se čím živit, tak jste nuceni k prostituci.“ Přichází sem i další muž (u něj už vůbec nevíme alespoň orientační věk: Dvacet? Třicet? Nebo víc? Nebo „papírově méně“? S kšiltovkou a ještě horší angličtinou kývá na souhlas. „Tam je to strašné. To je jako u nás.“ Míní tím Sierru Leone. Z této země je tady ve středisku několik desítek lidí. Protože se podle úředníků jedná o „bezpečnou zemi“, musejí opustit Německo a budou deportováni… Do Itálie! Tam totiž vstoupili na půdu EU, když je na člunech ve Středozemí zachránila italská pobřežní stráž. Podle Dublinských dohod se tedy – i když samozřejmě nechtějí – musejí vrátit do Itálie. „Máme tam hlad a nevíme, co bude. Tam se nevracíme do žádného střediska. Jen nás tam vypustí a nechají nás tam být. Co nám zbývá, než se živit krádežemi nebo vydělávat prostitucí?“ Konstatuje potichu Mateneh.
Kdo jsi, Mateneh? Jsi vůbec Mateneh?
Jméno samozřejmě nic neříká. „Papíry“ jsme samozřejmě neviděli. Zajímavé ale je, že při pátrání po této Afričance jsme narazili na zprávu sierraleonské policie, že osoba tohoto jména je celostátně hledaná kvůli únosu malého dítěte. Co je na tom pravdy, těžko říci. Může to být záminka pro to, aby se již nevrátila, aby zůstala mimo hranice své země. Nebo policejní komplot. Nebo nešťastná souhra okolností, nebo ... nebo… Domněnek jsou tisíce. Každopádně Mateneh Mansaray nechce pryč a ráda by v Německu zůstala. Třeba dělala nějakou námezdní práci, ale byla tady. Proč odsunují africké křesťany a nechávají tady muslimy? Těžko hledáte odpověď, aniž se zamotáte do nejrůznějších konspiračních teorií…
Protestující tady v Deggendorfu při oněch vánočních protestech zapálili na pokoji nějaké ložní prádlo – na okolí jednoho z četných oken je ještě vidět čerň ze sazí. Kvůli jídlu to ale, zdá se, nebylo. Každý člověk z repatriačního centra je sám o sobě silný příběh. Příběh afrického snu jít za lepším do Evropy. Příběh hrůzy doma, hrůz na cestě, ale i pekla v Itálii, kde je pro mafii člověk jako kus něčeho, ale rozhodne ne lidství. Popsali byste stovky stran novin a časopisů. Pokud byste ale chtěli. Pokud byste dostali v redakci svolení. Pokud by společenská objednávka nezněla jinak. Raději nepsat. Proč? Je to dojímavé? Nehodí se to? Německé deníky, tak renomované a tak si zakládající na objektivitě, o Deggendorfu neinformují. A už vůbec ne o lidských osudech, které vlastně nikoho (asi) nezajímají. Jako v Itálii. Jako v Africe…
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Václav Fiala
