Na nedávné konferenci jste hovořil o domestikaci tuzemských komunistů po roce 1989. Mohl byste tuto myšlenku rozvést?
Jako celek se KSČM domestikovat nepodařilo, neproběhla její sociáldemokratizace jako například v Polsku či Maďarsku. Domestikace tedy probíhala individuálně či po menších skupinách. Marián Čalfa, Vladimír Dlouhý, ale například i Michal Kraus nebo Miroslav Šlouf, byli domestikováni ze strany Občanského fóra či jiných politických subjektů, které vznikaly od počátku roku 1990. Samozřejmě můžeme mít řadu pochyb o tom, jak výrazně se ten který jedinec domestikoval ve smyslu dekomunizace a skutečné demokratizace.
Mám pocit, že u Vladimíra Dlouhého o tom není nutno zásadně pochybovat, u Miroslava Šloufa bychom asi našli více argumentů zpochybňujících plnou domestikaci. Nicméně byla by chyba zúžit pojem domestikace komunistů na pár jmen. Šlo o proces týkající se stovek tisíc členů bývalé KSČM, ať již na úrovni středních či nižších kádrů, jako byl třeba Jan Fischer, nebo na úrovni řadových členů. Tito lidé se nezapojili pouze do politického života, ale také do ekonomické transformace.
Třeba domestikace psů trvala staletí. Myslíte si, že udělat z komunistů lidštější bytosti jde za tak krátkou dobu?
Na to už jsem vlastně odpověděl výše. U jedinců, zejména pragmatických oportunistů, kteří do KSČ vstupovali hlavně proto, aby měli nějaké výhody oproti nestraníkům, respektive, aby nebyli znevýhodněni, může být domestikace nesmírně rychlá. V byznysu snad ještě rychlejší než v politice. Ale u politické strany, opřené o nějakou ideologii a historii jejího působení v politickém a společenském systému, je to jiné. Toto je bezesporu i případ KSČM, navazující ideově, personálně i dějinně na KSČ.
Psali jsme:
Je podle vás rozpuštění KSČM reálné?
Legislativní opora pro to existuje, tedy zákon zakazující propagaci hnutí směřujících k potlačení lidských práv a tak dále. Nicméně chybí „obecná vůle“ aplikovat jej na stranu, která má voličskou podporu šestiny populace. To není jen otázka vůle politické, ale rovněž vůle orgánů činných v trestní řízení a soudů. Osobně si myslím, že se jaksi implicitně předpokládá, že dříve či později by takové jednání nějaký soudní orgán, třeba i na evropské úrovni, zastavil, a toho se řada institucí a jedinců obává tak, že raději proces ani nezahájí.
Ve Francii, Itálii a dalších západních zemích komunisté také fungují. Proč se jich zde tak bojíme, když přitom většinou dodáváme, že už nejsou nebezpeční, protože za sebou nemají SSSR, Varšavskou smlouvu a tak dále?
Je rozdíl mezi eurokomunisty ve Francii, kteří nikdy nedostali možnost zavést totalitní systém, a KSČ, která tak učinila. Prostě, nelze si odmyslet historická fakta a celkový historický kontext, kolektivní paměť každé společnosti. Proto nutně pohled české či polské společnosti na komunisty musí být jiný než pohled Francouzů, Italů či Kypřanů.
Hodně se dnes vedou debaty o budoucnosti Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR). Co si o potřebnosti tohoto ústavu myslíte?
Osobně jsem jeho vznik podporoval a podporuji i jeho existenci, i když jsem velmi kritický k tomu, jak zatím ÚSTR funguje a jak se mediálně prezentuje formou, která se mnohdy blíží bulváru. Postrádám u něj větší stabilitu personální, větší oporu badatelů v metodologii, včetně etiky vědecké práce. Ale to bych mohl tvrdit i o řadě dalších institucí u nás. Nelze přitom zapomínat, že ten ústav není jen místo badatelské, ale ze zákona rovněž velmi důležitý archiv.
Psali jsme:
Jaký je váš náhled na příští směřování Česka v čele s nastupujícím prezidentem Milošem Zemanem?
Miloš Zeman je vysoce inteligentní politik a technolog moci. Nikdy se neopíral o propracovaný politický program, spíše hledal cesty k vítězství. Nejdříve se profilovat jako liberál, následně zamířil doleva, když dostal příležitost v ČSSD. Dokázal tu stranu pozvednout k volebnímu vítězství a vládě za cenu toho, že do ní integroval řadu problematických lidí a proudů. Jakmile ji pak neřídil, strana prošla kolapsem, ze kterého se složitě sbírá, a ke kterému se po jeho prezidentském vítězství snad nevrátí. I když vnitřní pnutí mezi ČSSD a Zemanovci v ní již pozorujeme.
Slabou stránkou Miloše Zemana je personalistika, to ukázala již jeho vláda a rovněž dnes máme řadu oprávněných pochyb o lidech v jeho okolí. Na druhou stranu právě jeho programová neukotvenost může být někdy i ku prospěchu. Osobně například velmi s povděkem kvituji jeho postoj k Izraeli, respektive jeho náhled na kořeny blízkovýchodního konfliktu. Osobně se tedy domnívám, že prezident Zeman bude v praktické politice výrazně odlišný od současného v tom, že bude hledat „kompromisy“ s dalšími aktéry v systému, nicméně bude klást poměrně výrazné požadavky, co za takový přístup bude očekávat.
Je třeba se bát tolik diskutovaného kartelu Václav Klaus a Miloš Zeman?
Nevím, nevidím k oběma pánům do kuchyně. Samozřejmě jsem byl nemile překvapen nasazením celé Klausovy rodiny v prezidentské kampani ve prospěch Miloše Zemana, ale dokud nový prezident nebude konat, nechci z toho nic predikovat.
Předpokládáte do budoucna vládu s KSČM?
Ano, myslím si, že v ČSSD nyní dominuje proud, který chce po volbách, v nichž uspěje ČSSD a obecně levice, sestavit vládu s podporou či ve spolupráci s KSČM. Tichá podpora bude zřejmě předmětem silné kritiky, ale nakonec ji ČSSD ustojí. Účast KSČM ve vládě by byla mimo jiné příležitostí jasně ukázat, že KSČM nemá přijatelný politický personál. Nebo se snad opravdu může stát soudružka Marta Semelová ministryní, nejlépe školství či kultury? To by ale koneckonců mohlo napomoci k odbourání iluzí o prospěšnosti KSČM. Nicméně si myslím, že sama KSČM ví, že je pro ni lepší zůstat mimo vládu, jinak by voliče spíše ztrácela.
Psali jsme:
Ptejte se politiků, ptejte se Vašich volených zastupitelů, pište, co Vám osobně vadí. Registrujte se na našem serveru ZDE.
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jan Rychetský
