Stěží by nás jen před pár lety napadlo, s jakou vervou a intenzitou se můžou témata druhé světové války a okupace, předválečného chování německé a maďarské menšiny nebo poválečné odplaty vrátit do centra veřejné debaty. Pokládali jsme je za uzavřená, odkázaná definitivně historikům. Oživování starých traumat v maďarsko-slovenských vztazích včetně nedávného zpochybňování Dekretů prezidenta republiky nebo blížící se Sudetoněmecké dny v Brně a nálady kolem nich nám ale naléhavě ukazují naivitu této představy. Pro nás sociální demokraty jde o věc zvlášť citlivou. Vypíchnu alespoň dvě příčiny.

Hlavní důvod je pochopitelně historický. Sociální demokraté patřili vždy k tvrdým odpůrcům nacionálního socialismu a mezi jeho první oběti. Ať už v Německu bezprostředně po lednu 1933, v Sudetech po podepsání mnichovské dohody a po březnu 1939 také v protektorátu. První československá republika, kterou čeští i němečtí sociální demokraté podporovali do samého jejího konce, také poskytla azyl mnoha německým uprchlíkům před Hitlerem. Sociální demokraté hluboce věřili v Masarykův stát, který většina sudetských Němců naopak ve 30. letech rozbíjela, a během války a okupace jich tisíce zahynuly, včetně stranických špiček.

Zadruhé, provokační forma pozvání sudetoněmeckého sněmu do Brna a emoce, které se kolem něho v posledních týdnech rozhořely, poškozují ve svých důsledcích velmi dobré vztahy mezi Německem a Českou republikou, na jejichž budování se právě Sociální demokracie od 90. let podílela, ať už rozvojem vazeb s německým sociálnědemokratickým hnutím, nebo jako vládní strana přímým jednáním s vrcholnými představiteli Spolkové republiky. Při všem respektu a snaze o pohled do budoucna ale Sociální demokracie nikdy nezapomínala na to, co se mezi našimi národy odehrálo, na rozdělení odpovědnosti za tyto události a na jejich časovou a příčinnou souvislost.