Který představitel by měl opustit svou funkci?Anketa
Činy osamělých šílenců, které nic nespojuje? Před jedenácti dny zabil Tunisan náklaďákem v Nice 84 lidí. Před týdnem napadl sedmnáctiletý Afghánec ve vlaku v Bavorsku sekerou cestující a zranil pět lidí, podle svědků při činu volal Alláhu Akbar. O den později Maročan v alpském středisku na jihu Francie, nedaleko města Sisterson, pobodal matku s třemi dcerami údajně proto, že byly spoře oděné. V pátek zastřelil v Mnichově Íránec devět lidí. Opravdu vůbec činy nesouvisí se zeměmi jejich původu či náboženstvím, i když v těchto zemích 98 procent populace vyznává islám? Sérii agresí protáhl nejdříve v neděli odpoledne syrský žadatel o azyl, jenž v německém univerzitním městě Reutlingenu zabil mačetou těhotnou ženu a další dva lidi zranil. Policii, která ho po činu zadržela, byl známý, protože byl už dříve zapleten do incidentu, při němž bylo zraněno několik lidí. A pozdě večer v bavorském Ansbachu explodovalo výbušné zařízení, které zabilo pravděpodobného útočníka, dalších deset lidí zranilo.
Tyto v krátkém sledu po sobě jdoucí události by mohly vyvolat dojem, že obohacování Evropy lidmi jiného náboženství, tradic a mentality nemusí být pro starý kontinent tak prospěšné, jak nás už dlouho přesvědčují politici kalibru německé kancléřky Angely Merkelové či českého ministra s americkým pasem Jiřího Dienstbiera. Naopak to vypadá, že jde teprve o začátek. „Známe z historie, že kromě hrdinství bývají sebevražedné činy často, dokonce i většinou, inspirovány tím, čemu se říká herostratovský komplex. Hérostratés zapálil Artemidin chrám v Efezu, aby se stal součástí dějin. A proto bylo zakázáno vyslovovat jeho jméno na veřejnosti. Už ve starém Řecku se tedy vědělo, že existuje něco jako ‚mimesis‘, což si dnes můžeme přeložit jako ‚příklady táhnou‘,“ uvádí pro ParlamentníListy.cz politický analytik Zdeněk Zbořil.
Partyzánské války vždy provázel teror proti civilnímu obyvatelstvu
Podle jeho názoru však existuje spíše motivace sociální než kulturní. „Představme si, nikoli jen hypoteticky, že proti jednotlivci, nebo skupině osob, která se považuje za zbídačenou, vykořisťovanou a třeba vyhnanou z domovů, chceme bojovat mocí, která to způsobila. Tato moc má nejen nukleární zbraně, ale i deset mateřských letadlových lodí, letectvo, infanterii a všechny možné druhy dalších zbraní. V takové situaci nám nezbývá nic jiného, než ‚přechod na partyzánskou válku‘. Tomu se učí i na válečných školách u nás a u našich ‚spojenců‘. A domnívá-li se někdo, že státní moc jej utlačuje díky své masivní vojenské moci, nezbývá mu nic jiného než hledat podobné způsoby boje. Partyzánské války vždy provázel teror proti civilnímu obyvatelstvu a v šedesátých a sedmdesátých letech jsme z Latinské Ameriky, Itálie a Německa věděli o teroristech, kteří tvrdili, že jsou bojovníky městské guerilly,“ připomíná politolog.
Psali jsme:
Německá policie, o níž se po silvestrovském incidentu v Kolíně na Rýnem traduje, že je schopna uvádět cokoli, jen když to nezvýší možné etnické napětí v Německu, přišla po mnichovském řádění útočníka s informací, že se prokázala přímá souvislost s činem norského pravicového extremisty Anderse Behringa Breivika, který přesně před pěti lety zavraždil 77 lidí. Mrtvý Íránec už to nikomu vyvracet nebude. Verze jeho činu, kterou teď Němci přes média přesvědčují veřejnost, se velice podobá francouzskému pokusu udělat z islamistického vraha z Nice také jen jakéhosi pomatence. Objevily se i hlasy, že jsme svědky nějaké nové PR taktiky multikulturních ideologů, jak nově čelit fenoménu osamělých teroristů, které se povede zabít dřiv, než všichni na vlastní uši uslyší to jejich Alláhu Akbar, tedy že bude každý z nich ocejchován jako šílenec a bude vystaráno.
Zřejmě už žijeme v době, kdy se budeme muset sami bránit
„Všichni policisté na celém světě, ČR nevyjímaje, vědí, že práce policistů, řečeno jen v malé nadsázce, je psaní hlášení a statistika. Proto dochází k takovým roztodivným klasifikacím různých trestných činů a ani akce teroristů nejsou výjimkou. Problém je, že dnes politici dělají z každého pokusu o zabití nebo vraždy islamistický teror, aby mohli zvětšovat objem své represivní moci, kterou mají pod kontrolou. Proto se teroristé střílejí, v jejich autech nacházíme Korán, anebo jako v Nice zapomínají identifikační karty. Ale k těm už nemohou být vyslechnuti, protože jsou ‚včas‘ zastřeleni. Na druhé straně je policie bez pomoci veřejnosti bezbranná proti ‚osamělým vlkům‘, kteří se nechávají inspirovat třeba Andersem Breivikem. Takže zřejmě už žijeme v době, kdy se budeme muset sami bránit, ale nezapomeňme, že stát nás bude omezovat a pronásledovat pod záminkou nepřiměřené obrany,“ upozorňuje Zdeněk Zbořil.
Páteční útok v Mnichově komentovali německý prezident Joachim Gauck, spolkový ministr vnitra Thomas de Maiziére či bavorský premiér Horst Seehofer, který řekl, že útok všechny naplnil žalem a hrůzou. Vyjádření přišla i ze zahraničí. Například americký prezident Barack Obama ještě týž den nabídl Německu pomoc. Šok nad událostí vyjádřil britský ministr zahraničí Boris Johnson. Ruský prezident Vladimir Putin pak německé kancléřce Angele Merkelové vyjádřil soustrast. Pouze jedna velmi důležitá osoba dlouho mlčela. A to právě německá kancléřka Angela Merkelová, která se k němu vyjádřila až v sobotu odpoledne, tedy zhruba dvacet hodin po incidentu. Ale pronesla pouze několik obecných frází, jimiž vyjádřila upřímnou soustrast pozůstalým a pochválila příslušníky bezpečnostních složek.
Odjet do Mnichova válčit Merkelová nemusela, ale promluvit mohla
„Musím se přiznat, že i mne tato informace v přívalu prvních zpráv z Mnichova a z Německa překvapila. Když si vzpomenu, jak paní Angela Merkelová s dalšími evropskými pokrytci korzovala oněch pověstných sto padesát metrů po Paříži po útoku na Charlie Hebdo, zdá se mi toto její mlčení nevhodné. Jen před několika měsíci hrozila Bavorsku, které chtělo zavést kontrolu na hranicích a bránit se přílivu migrace. Proto mi připadá její chování v této situaci, pokud tomu skutečně tak je, mimořádně netaktní. Horst Seehofer byl pro ni snadným terčem a teď, když bylo třeba vyjádřit mu solidaritu, o které se tak květnatě mluví v Evropské unii, vykašlala se na něho. Jistě po ní nikdo nechtěl, aby odjela do Mnichova válčit, ale to jednoduché ‚Jsme s vámi...‘ alespoň mailem poslat mohla. Ale stále ještě doufám, že to bylo jinak,“ říká pro ParlamentníListy.cz Zdeněk Zbořil.
Přestože policie teroristický motiv v Mnichově nikdy nepotvrdila, francouzský prezident François Hollande takto nazval čin hned krátce po něm. „Teroristický útok, který zasáhl Mnichov a při němž bylo zabito mnoho lidí, je odporný čin vedený s cílem vyvolat po jiných zemích i v Německu strach,“ citoval hlavu státu deník Die Welt. „François Hollande měl jasno okamžitě po útocích v Paříži, v Nice. Dokonce ještě dříve, než se veřejně vyjádřily nejvyšší policejní autority. Jeho popularita není dnes ve Francii příliš velká, a proto se jako mnozí jemu podobní snaží využít ‚kultury strachu‘ k jejímu posílení. Také mu to pomohlo argumentovat ve prospěch prodloužení ‚mimořádného stavu‘, což dává represivním složkám státní moci dost velké pravomoci. Nemusí ještě jít o ‚turecký rozměr‘, ale alespoň se prezidentovi zvýší ego, trochu mu to přece jen zvedne sebevědomí,“ myslí si politolog.
Reakce Francouzů je důkazem, že se nedůvěra ve společnosti zvětšuje
Francie si minulé pondělí minutou ticha připomínala oběti útočníka z Nice, který vjel do diváků ohňostroje a 84 z nich na městské promenádě zabil. V Nice se na místě činu shromáždilo několik tisíc lidí, kteří při příchodu i odjezdu vypískali a vybučeli premiéra Manuela Vallse a žádali jeho demisi. Podobně mnoho účastníků požadovalo odstoupení prezidenta Hollanda. „Lidé se domnívají, že akce politického establishmentu jim žádnou větší bezpečnost nezajistí, že jsou pokrytecké a že mají sloužit jen k posílení něčí osobní moci. Na prezidenta Hollanda se bučí nebo píská i na fotbalu, ale Manuel Valls to, pokud se nemýlím, schytal v takové síle poprvé. Budiž nám to důkazem (i s přehlédnutím k mimořádné situaci), že se nedůvěra ve společnosti zvětšuje,“ připomíná Zdeněk Zbořil.
Nejen vypískán, ale čím dál více kritizován je establishment Evropské unie a politické špičky členských zemí za to, jak si počínají tváří v tvář terorismu. Jak se projevuje neschopnost politiků nynější stav změnit, tak mohou růst očekávání směrem k politikům, kteří se mohou dostat k moci po volbách v Německu a ve Francii v příštím roce. „Myslím si, že přece jenom ještě i v evropské politice jsou lidé, kteří jsou schopni občanům naslouchat a starat se o jejich, nikoli jen o své osobní zájmy. Samozřejmě, jak přibývá nesmyslných rozhodnutí a činů těch současných, zvětšuje se touha po jejich odchodu z politiky. V poslední době se mluví i o jejich odpovědnosti a potrestání. A dokonce přibývá těch, kteří účinkují v soudních jednáních, a i těch, kteří od soudů odcházejí s nějakým trestem. Zda to nepovede k radikalizaci, to, jak jsem se dozvěděl po svém návratu z Francie, ví jen Bůh a pan ministr vnitra Chovanec,“ poznamenává politolog.
Týden před pokusem o převrat na sletu NATO nikdo nic nevěděl
Necelý týden po nezdařeném pokusu o převrat začal v Turecku platit tříměsíční výjimečný stav. V zemi probíhají rozsáhlé čistky. Ve státních institucích se dotkly už více než šedesáti tisíc lidí. Skončili ve vazbě, přišli o práci nebo o funkci. „Z Turecka se na nás doslova valí zprávy, které jen s největšími obtížemi můžeme ověřovat. Spoléháme se proto na dobrou, nebo špatnou pověst zpravodajských agentur. Ale musím konstatovat, že odkazů na původ tohoto zpravodajství nacházím jen pomálu. Ani mě nepřekvapuje, že zprávy na sítích jsou častěji ‚z první ruky‘, vznikají na základě nějaké komparace a většinou, až na výjimky, mají svou logiku, kterou u těch velkých ‚zpravodajců‘ postrádáme. Navíc ti tradiční komentátoři vypadají trochu zmateně a některé jejich čtvrt a půlobraty až vyrážejí dech,“ všímá si Zdeněk Zbořil.
„Například nám nikdo nejen nevysvětlil, ale dokonce nás ani nezpravil o tom, co se dělo na sletu nejvyšších reprezentantů členských států NATO ve Varšavě týden před pokusem o státní převrat v jedné z členských zemí. Přece alespoň ‚ti nejvyšší‘ museli vědět, zda se turečtí generálové – bylo jich prý víc než sto – budou v nejbližších dnech snažit ‚chránit svobodu, demokracii‘ nebo dokonce ‚evropské hodnoty‘, anebo zda už se někde sestavují seznamy zavržených, vyhnaných, zatýkaných nebo dokonce zastřelených. A pokud to tito pánové nevěděli, tak by se měli zdvořile omluvit, odejít do nepaměti a vrátit peníze, které dostávali. Také se málo mluví o tom, kdo na koho začal střílet první. Z poslední zprávy o asi 80 mrtvých pučistech a 283 obětech na druhé straně usuzuji, že více stříleli ‚generálové‘, ale ani o tom mne dosud nikdo nepřesvědčil,“ přiznává politický analytik.
Informace ruské rozvědky skutečně mohly Erdoganovi pomoci
Po neúspěšném puči se začíná čím dál více hovořit o sbližování Turecka a Ruské federace, které má potvrdit i setkání prezidentů Putina a Erdogana na začátku srpna. Spekuluje se i o tom, že ruská vojenská rozvědka zachytila šifrované informace o přípravě puče a informovala turecké zpravodajské služby, takže zřejmě jen díky Rusům Erdogan opustil včas hotel těsně před tím, než do něj vtrhli povstalci bezpochyby s cílem ho zlikvidovat. „O informaci ruské rozvědky ve prospěch Erdogana jsem četl už nejméně ve třech zdrojích, ale také se neumím rozhodnout, zda jsou důvěryhodné, či nikoli. Ale když si vzpomenu, jak ‚Rusové unesli‘ doslova před nosem mordkomanda a jeho ‚instruktorů‘ ukrajinského prezidenta Janukovyče, domnívám se, že se tímto směrem můžeme také ubírat. Dokonce ti, co po tureckém prezidentovi šli, přicházeli prý asi ve třech vlnách naváděných odněkud ze satelitů, a přesto se to nepovedlo,“ podotýká Zdeněk Zbořil.
Naopak výrazně ochladly vztahy Turecka s USA i s Evropskou unií. V případě Spojených států to souvisí s duchovním Fethullahem Gülenem, jehož urychleného vydání se Erdoganův režim marně dožaduje. Evropská unie vyvolala nelibost upozorněním, že obnovení trestu smrti by znamenalo konec žádosti Turecka o členství v EU. Tamní šéf rezortu spravedlnosti upozornil, že o zavedení absolutního trestu se rozhodne z právního hlediska, a ne podle toho, co si přeje Evropská unie. „S jistotou můžeme rozumět tureckému prezidentovi, že se cítil ‚svými spojenci‘ podveden, a snad se dozvíme, která ozbrojená síla mu zůstala věrná, aby mohl pokus o státní převrat s takovou razancí potlačit. A pokud jde o pláč EU a obavy o lidská práva v Turecku po pokusu o převrat, je to pláč na nesprávném hrobě. Jak píše Ernst Hemingway ve svém slavném díle: ‚Neptej se, komu zvoní hrana...‘,“ připomíná politolog.
Slova o schopnosti odpouštět ukrajinské politiky spíš vystrašila
Velmi překvapivá zpráva přišla z Ukrajiny. Tamní poslankyně a oslavovaná pilotka Nadija Savčenková, která byla až do letoška dva roky vězněna v Rusku, vyzvala k usmíření obou stran konfliktu na východě země, které je podle ní jedinou nadějí na ukončení bojů. „Musíme požádat o odpuštění a sami odpouštět, jinak se míru nikdy nedočkáme,“ řekla Savčenková a dodala, že by byla pro udělení amnestie pro většinu přívrženců proruských separatistů v Donbasu. Její vyjádření však vzbudilo u mnoha ukrajinských politiků rozhořčení a někteří ji kvůli tomu nazvali zrádkyní. Na stránkách prezidenta Petra Porošenka v sekci petice se objevila Petice za odebrání titulu Hrdinka Ukrajiny a petenti dále požadují prozkoumání zdravotního stavu Savčenkové s tím, že by měla následně absolvovat rehabilitaci, což se vždy děje po propuštění člověka ze zajetí.
„Po předání Savčenkové na Ukrajinu jeden český komentátor konstatoval, že je to ‚geniální tah šachisty, vychovaného ve službách, ve kterých Vladimir Putin vyrůstal‘. Vzpomeňme si, že paní Savčenková nepřijala už na letišti vítací květiny od Julie Tymošenkové a ještě před svou kooptací parlamentem kritizovala kdejakého pohlavára současné ukrajinské oligarchie. Její obvinění byla, jak říkáme u nás, ‚brutální‘, ale nevyslyšená. Její ‚havlovská slova‘ o odpuštění a schopnosti odpouštět podle mého názoru dnešní ukrajinské politiky spíše vystrašila, než inspirovala. Obávám se, že se postavila sice proti heterogenní skupině osob, ale ta, až půjde o její nebytí, se sjednotí, protože se nemůže vzdát své moci. To, že jí začali nadávat do zrádců je symptomatické. Snad bychom ji mohli doporučit číst Havlíčkovy epigramy o tom, jak ‚to chodí na tom světě, každého dne jinak, jednou tě maj za svatýho, podruhé jsi sviňák‘,“ míní Zdeněk Zbořil.
Projev určený Trumpovým možným voličům, kteří mu přicházejí na chuť
Donald Trump na sjezdu v Clevelandu oficiálně přijal republikánskou nominaci na prezidenta Spojených států. Ve svém projevu se mimo jiné vymezil proti velkým korporacím a proti úniku pracovních míst do zahraničí. Obchodní dohody chce Trump v případě zvolení uzavírat pouze s jednotlivými státy. Ostře kritizoval Severoamerickou dohodu o volném obchodu (NAFTA), která podle něj připravila Američany o práci. Jako prezident by ji vyjednal jinak. Slíbil také vrátit miliony pracovních míst ze zahraničí zpět do USA a snížit daně a zjednodušit systém jejich odvodu. „To jsou silná slova, samozřejmě určená Trumpovým potenciálním voličům. A jak se ukazuje, ti, zdá se, mu už přišli na chuť, viz posledních 41 procent pro Hilary a 38 procent pro Donalda,“ konstatuje pro ParlamentníListy.cz Zdeněk Zbořil.
Slova z ekonomické části Trumpova projevu však doporučuje nepřeceňovat. „Když zvážíme, kdo všechno už byl ve Spojených státech prezidentem, co kdo z nich říkal a co učinil, nesmíme brát ani Trumpův projev doslova. Spíše to jen něco vypovídá, co si Republikáni myslí o tom, že Amerika potřebuje. Kdyby to bylo možné, bylo by zajímavější ptát se v jeho volebním štábu na to, o čem mu zakazují mluvit. Snižování daní a tvorba pracovních míst, pokud se nemýlím, patří k předvolebním projevům Republikánů stejně jako Demokratů. Je to jen převlečeno do jinak barevně slušivého kabátku. Ale zda se tím ti zvolení budou také řídit, o tom bych si dovolil při vší úctě k politice Spojených států vážně pochybovat,“ přiznává politolog.
Nešlo nevyužít omylů Clintonových na hranici mezinárodních zločinů
Republikánský kandidát na prezidenta USA v projevu také zdůraznil, že krédem jeho vlády bude amerikanismus, nikoli globalismus. Pokud se stane hlavou státu, bude prý Amerika opět na prvním místě. Svět je prý mnohem méně stabilní kvůli tomu, že se Barack Obama rozhodl svěřit Hillary Clintonové americkou zahraniční politiku. Před jejím nástupem do funkce ministryně zahraničí podle něj „Libye spolupracovala, Egypt byl pokojný, Irák zažíval úbytek násilí, Írán škrtily sankce, Sýrie byla pod kontrolou“. Tvrdil proto, že odkazem působení Clintonové v čele diplomacie jsou „smrt, destrukce, terorismus a slabost“. Svou rivalku v boji o Bílý dům obvinil také ze zodpovědnosti za rozšíření organizace Islámský stát v Sýrii a Iráku.
Když k tomu přidáme předchozí jeho výroky o vztahu k NATO i to, že nebere Rusko jako hrozbu, mohlo by v případě jeho zvolení jít o naprostý obrat politiky USA ve světě. „Trumpova slova o zahraniční politice USA sledujeme zejména my v Evropě s větší pozorností, než je třeba. I zde platí, že řeči se vedou a pivo se pije. Samozřejmě kandidát nemohl nevyužít omylů na hranici mezinárodních zločinů, které mají na svědomí manželé Clintonovi. Ale nikdo si ve Spojených státech nemyslí, že by měli být posláni do Haagu za Miloševičem nebo Karadžičem. Také slova příležitostně uplatňované Monroeovy doktríny ‚Amerika Američanům‘ se ve Spojených státech dobře poslouchají. Ale kdo je bere vážně? Snad jen v souvislosti s čínskou a japonskou ekonomickou invazí do zemí Latinské Ameriky, ale i to je jen jakási pěna dní,“ domnívá se Zdeněk Zbořil.
Když NATO nebude plnit odstrašující roli, před Ruskem nás nic neuchrání
Americká novinářka Anne Applebaumová sepsala v komentáři pro server deníku Washington Post vážné varování pro případ, že by byl Donald Trump zvolen prezidentem. Tvrdí o něm, že se stal republikánským kandidátem navzdory jasným vazbám na Rusko a jeho oligarchy, přičemž před lety by prý takové vazby politika okamžitě diskvalifikovaly z boje o Bílý dům. Applebaumová rovněž uvádí, že se Rusko jasně podílí na jeho předvolební kampani. Ruská státní média a sociální média spolu s řadou falešných webových stránek a twitterových účtů s ruskými kořeny aktivně podporují Trumpa a přispívají k posilování hysterie na internetu. Podle novinářky už jeho kandidatura pomohla dosažení dvou důležitých cílů ruské zahraniční politiky: oslabit morální vliv USA zpochybněním, že jsou stabilní demokratickou zemí, a zničit jejich moc tím, že dojde k poškození vztahů se spojenci.
Manželka významného polského politika v komentáři viní Trumpa také z toho, že začal opakovat tvrzení, která známe z ruské televize – od zpochybňování suverenity Ukrajiny až po zpochybnění vedoucí role USA v demokratickém světě. Vadí jí rovněž to, že republikánský kandidát už naznačil, že Američané mají doma dost svých vlastních problémů, které budou muset vyřešit, a že by jako prezident USA musel teprve zvážit, zda by Spojené státy splnily své závazky vůči spojencům v NATO, pokud by došlo k ruské invazi v Evropě. „Pokud již NATO nebude plnit odstrašující roli, pak už Rusku nic nebude bránit ve využití vojenských či politických nástrojů k destabilizaci evropských států; a již dokázalo, že je ochotno to udělat,“ varovala Applebaumová.
Slovník americké novinářky je jak vystřižený z Evropských a jiných hodnot
„To jsou věty asi určené pro české Kremlin Watch s.r.o. nebo privatizované cenzory z Evropských a jiných hodnot, podporovaných v České republice ministrem zahraničí Zaorálkem a ministrem vnitra Chovancem. To, že se Ann bojí o oslabení ‚vedoucí role‘ Spojených států, je slovní spojení snad doslova převzaté už z Brežněvovy doktríny propagované v době reálného socialismu po roce 1968. Také ten její nápad, že Rusku už nic nebude bránit, svědčí jen o tom, že své čtenáře považuje za méněcenné ignoranty, kteří neumějí číst, nebo přijímat vizuální informace a neumějí si ani spočítat, kolik je ve světě amerických vojenských základen a jakým zbrojním potenciálem USA disponují. Anebo je to ještě jednodušší. Ona si z nás dělá srandu!“ uzavírá Zdeněk Zbořil své pravidelné ohlédnutí za politickým děním uplynulého týdne.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jiří Hroník
