Oni nepokrytě lžou. Něco se chystá. Tereza Spencerová podává svědectví po návratu ze Sýrie

26.04.2018 7:35

OKNO DO SVĚTA TEREZY SPENCEROVÉ „Je fascinující sledovat lídry západního světa, jak nepokrytě lžou. Ne že by se třeba jen pletli – omyly jsou přece lidské a i vrcholný politik je koneckonců člověk, i když se to často nezdá – ale oni vědomě lžou a všichni ostatní ‚spojenci‘ stojí ‚solidárně‘ za nimi, i když pravdu jistě znají také. Když už jsme ale totiž toho Asada nedokázali svrhnout, jak jsme se kdysi mýrnyx týrnyx rozhodli, tak alespoň budeme prodlužovat válku v Sýrii, jak jen to bude možné. Žádné jiné logické vysvětlení už neexistuje,“ uvádí editorka Literárních novin a analytička Tereza Spencerová po návratu z válčící Sýrie. Co tam viděla? A co bude dál? I na to odpovídá v pravidelném shrnutí týdenních událostí na ParlamentníchListech.cz

Oni nepokrytě lžou. Něco se chystá. Tereza Spencerová podává svědectví po návratu ze Sýrie
Foto: Tereza Spencerová
Popisek: Předměstí Damašku

Tak tedy, vítejte zpět ze Sýrie. Psala jste, že vzhledem k operaci v Jarmúku, o kterém jsme psali dříve, jste slyšela výbuchy a klepaly se vám tabulky oken. Běžný smrtelník by asi měl strach, měla jste strach vy? A jak to berou obyvatelé Damašku? Jsou pro ně po letech války podobné věci asi tak normální, jako když u nás prší?

Anketa

Chcete, aby ČSSD zasedla ve vládě Andreje Babiše?

4%
96%
hlasovalo: 21920 lidí

Byla jsem teď v Sýrii během války asi po šesté či sedmé a třeba rok 2013 byl z hlediska palby v Damašku fakt šílený. Tehdy to opravdu nebyl příjemný pocit, ale současně mě přitom fascinovaly děti, které ráno pochodovaly spořádaně do školy, nebo lidé, kteří chodili do práce. Jako by se vůbec nestřílelo, i když byl tehdy Damašek více méně jedna velká střelnice a trefovali se do něj džihádisté ze všech stran. Už tenkrát se mi zdálo, že to přehlížení smrti nemůže být „normální“ a že spousta těch lidí – a dětí obzvlášť – musí být „zralých na psychiatra“. A myslím si to dodnes, ostatně, protože prožitá traumata se podle mého nedají jen tak „rozchodit“.

Napoprvé jsem ze Sýrie opravdu odjížděla s úlevným pocitem, že žiju. S postupem let, jak zprvu naprosto zaskočená a dezorganizovaná režimní armáda získávala půdu pod nohama (a především posléze se vstupem Ruska), se život v syrské metropoli přece jen zklidňoval a v posledních letech už to byla skoro „selanka“ – říkám skoro proto, že Daeš a Al-Káida už byly sice „odehnány“, ale z východní Ghúty stále létaly džihádistické rakety a granáty a stále zabíjely náhodné lidi ve městě. Za ty roky to byly tisíce lidských životů, o nichž se na Západě skoro nemluví. Nebo na okrajích Damašku zabíjeli džihádistiští odstřelovači…

Anketa

Souhlasíte s vojenským úderem USA, Francie a Británie v Sýrii?

hlasovalo: 10179 lidí
V poslední době, tím spíš po nedávném osvobození východní Ghúty od džihádu, už je situace klidná, a když navíc víte, že režimní armáda plus letectvo na Daeš v Jarmúku útočí směrem od Damašku, tak sice exploze a dunění i útočící letadla slyšíte, a slyšíte a cítíte je snad až moc dobře, ale současně víte, že vás nic netrefí. Čili o strachu bych teď vůbec nemluvila. Byla jsem až dosud taky třeba v Palmyře, Homsu nebo Aleppu a vlastně můžu obecně shrnout, že pokud jste na vládou kontrolovaných teritoriích, což je fakticky většina Sýrie, tak strach v tamní válce musíte mít jen z „našich“, ať už bude řeč o Západem a Perským zálivem podporovaných džihádistech, nebo rovnou o amerických a jiných raketách a bombách…

Kam všude jste se nakonec v Sýrii dostala a co jste měla možnost vidět a slyšet?

Půldruhého měsíce jsem čekala na syrské vízum, abych se – po Aleppu – podívala právě i na osvobozování východní Ghúty, ale než jsem to razítko konečně dostala, osvobodili ji „beze mě“. Pak se zrodil ten humbuk kolem „chemického útoku“ v Dúmě a zatím poslední novinářský „výlet“ do Dúmy místní úřady uspořádaly v den, kdy jsem se do Damašku konečně dotrmácela. To se tam jeli podívat třeba francouzská AFP, americká televize CBS nebo britský The Independent a jako první fakticky hlásily do světa, že žádný „Asadův chemický útok“ se nekonal. Z toho vyplývalo, že to „jen“ zapracovaly Bílé přilby a Syrsko-americká lékařská společnost, obě organizace placené z USA a Británie, tedy ze zemí, které chtějí syrský režim svrhnout, a tak si k tomuto účelu vyrábějí i „důvody“. Do Dúmy a okolí dál jezdili už jen syrští a ruští novináři, ale ti tam mají „svou ligu“, zatímco ostatní zahraniční novináři už měli utrum. A jít tam po svých mě ani nenapadlo – proniknout přes checkpointy na silnicích by bez příslušné „bumážky“ nemělo naději na úspěch, a zkoušet tam projít přes různá pole, která stále mohou být zaminovaná, mi přišlo jako totální hloupost. Zas tolik jsem tu východní Ghútu vidět nepotřebovala. V uplynulých letech jsem si navíc uvědomila, že když si nafotíte ruiny třeba v Aleppu, Homsu nebo někde i v menších městech a pak ty fotky smícháte, u většiny už nepoznáte, odkud jsou. Hodně podobná architektura, domy stavěné ze stejného pískovcového materiálu a ničené fakticky i stejnými zbraněmi. Kdo viděl jedno takové „rozbité“ místo, viděl jako by už všechny.

Nevím, proč syrské úřady další novináře už do Dúmy nevpouštěly, protože jejich zjištění musela Damašku jen dávat za pravdu, ale v té době se zrovna spustila další přestřelka mezi USA a Ruskem o inspektorech Organizace pro kontrolu chemických zbraní (OPCW). Američané, Britové a Francouzi už sice svými raketami Sýrii za „chemický útok“ ztrestaly, ale pak se najednou začali pídit po „důkazech“, které měla ex post obstarat právě OPCW. A prý že novináři tam mezitím vše podupou a všechny důkazy zničí, nebo tak něco. USA ukazovaly na Rusko, že inspekci brání, Rusko ukazovalo na OSN, že za prodlevy může ona, a OPCW mezitím celých 11 dní čekala, než jejich „bezpečáci“ povolí inspektorům výlet do Dúmy, jako by oddalovali zjištění, že se v Dúmě nic „chemického“ nestalo... Teď OPCW jezdí po Dúmě, se zpožděním nějakých dvou týdnů hledá vyprchalý chlór nebo tak něco a své výsledky odesílá do laboratoře v Holandsku k analýze. Bude zajímavé, co tam asi tak najdou. Třeba ještě budeme překvapení… Zkrátka, pod návalem velkých slov a pohrůžek na půdě Rady bezpečnosti OSN i mimo ni to byla ve skutečnosti jedna velká fraška. Mimochodem, OPCW už potvrdila, že se nic „chemického“ neodehrávalo ani v objektech, na které USA, Británie a Francie zaútočily raketami coby na „chemické a biologické“ továrny nebo sklady. Prostě, nula od nuly pošla.

Je fascinující sledovat lídry západního světa, jak nepokrytě lžou. Ne že by se třeba jen pletli – omyly jsou přece lidské a i vrcholný politik je koneckonců člověk, i když se to často nezdá – ale oni vědomě lžou a všichni ostatní „spojenci“ stojí „solidárně“ za nimi, i když pravdu jistě znají také. Když už jsme ale totiž toho Asada nedokázali svrhnout, jak jsme se kdysi mýrnyx týrnyx rozhodli, tak alespoň budeme prodlužovat válku v Sýrii, jak jen to bude možné. Žádné jiné logické vysvětlení už neexistuje.

Fotogalerie: - Proti bombardování Sýrie

Na Václavském náměstí se ve středu sešlo asi 250 d...
Na Václavském náměstí se ve středu sešlo asi 250 d...
Na Václavském náměstí se ve středu sešlo asi 250 d...
Na Václavském náměstí se ve středu sešlo asi 250 d...
Na Václavském náměstí se ve středu sešlo asi 250 d...
Na Václavském náměstí se ve středu sešlo asi 250 d...

A do toho se tady doma objevují stále nové a nové „šiklovské“ teze, podle nichž bychom měli držet se svými spojenci, i když nemají pravdu. Na jedné straně tomu vcelku i rozumím: Když budete členem třeba fotbalového oddílu, tak jste od toho, abyste hráli fotbal, i když se týmu zrovna nedaří a bafuňáři podvádějí, a nezkoušeli na hřišti třeba vodní pólo. Prostě, pokud jste členem nějaké organizace, měli byste dodržovat její pravidla. Na druhou stranu je tu ale otázka, co si počít, když vidíte, že se vaši spojenci pod vedením několika „lídrů“ masově hrnou k mostu, aby skočili… Fakt je bezpodmínečně nutné s nimi jít a v lepším případě si jen pořádně, ale zato „solidárně“ natlouct a ztratit přitom veškerý zbývající kredit? To už totiž není jen dodržování vnitřních pravidel, ale rovnou zaslepenost, která napovídá o totální ztrátě vlastní vůle a rozumu. Tak se chovají spíš příslušníci sekty než spolky vyspělých, svrchovaných a demokratických západních států…   

Poté, co americký establishment ukojil svou chuť po bombardování, se situace v Sýrii z našeho pohledu uklidnila a média se opět dívají jinam. Přitom je řada věcí, které by stálo za to mediálně „dotáhnout“: Vyšetřování útoku v Dúmě, turecká okupace Afrínu, Asadovo dobývání zbytků Sýrie, likvidace zbytků Islámského státu... Pojďme něco z toho zkusit posunout.

No, nevím, americký, francouzský a britský establishment možná ukojil svou chuť po bombardování, ale to platí pro dnešek, kdo ví, s čím přijdou třeba za měsíc. Koneckonců, stejně jako Rusové na základě svých zpravodajských informací „chemickou provokaci“ v Dúmě avízovali snad měsíc dopředu, tak nyní mluví o tom, že se něco podobného chystá i na jihu Sýrie, v oblasti kolem Daráa. Takže bych to bombardování a rakety na hřebík ještě nevěšela.

Anketa

Jste spokojeni s prací Policie České republiky?

7%
93%
hlasovalo: 4904 lidí
Zvláštní ale je, že zatímco u nás, „na Západě“, byl „chemický útok“ v Dúmě tématem číslo jedna, kvůli němuž se málem zbořil svět, v samotném Damašku jako by nikoho vůbec nezajímal. Většina lidí, s nimiž jsem se pokoušela na téma „útoku“ hovořit, o něm vlastně ani neslyšela, což lze pochopit za situace, že se tedy vůbec nestal, a co víc, kdy každý má v osmém roce války svých starostí dost, než aby se zabýval tím, co cloumá Západem. Mnohem víc je zajímalo osvobození Ghúty od džihádu, proto, že skončilo ostřelování Damašku a zabíjení jeho obyvatel. A zvláštní bylo i to, že většina nepovažuje třebas americko-kurdskou okupaci severovýchodu Sýrie za takový problém, jakým je Turecko na severu Sýrie. Osud Idíbu, provincie, kterou spravuje Al-Káida spolu s protureckým džihádem a do níž režim sváží všechny džihádisty, kteří složí někde po Sýrii zbraně, Syřanům v Damašku opravdu vrtá hlavou. Faktem je, že čím víc různých džihádistů je v tomto prostoru uměle koncentrováno, tím prudší jsou jejich vzájemné souboje a tím rychleji jejich řady ve výsledku řídnou, což samozřejmě hraje do karet všem s výjimkou našich „měničů režimu“, ale i tak. Turecko v rámci dohod s Ruskem a Íránem dostalo Idlíb a nedaleký Afrín, odkud vyhnalo Kurdy, jako by do své správy, oblast začínají ovládat turecké firmy, čímž myslím třebas banky, mobilní operátory a tak podobně, a to obyčejným Syřanům přijde divné. Mně k tomu navrch přišlo divné i to, když jsem zjistila, že dvě třetiny všech škol v Idlíbu dál řídí syrské ministerstvo školství, a to včetně školních osnov nebo výplat mezd učitelům, další třetinu zřizuje jakási proturecká kvazispráva a pak jsou tam prý i nějaké školy, které zřídila Al-Káida, ale do nich pro změnu zase nechodí skoro žádné děti. Neuchopitelné. A matoucí.

Matoucí je i to, co hodlají dělat USA. Je to sotva pár týdnů, co Trump oznámil úmysl odejít ze Sýrie, ale nyní spolu s francouzským Macronem ve Washingtonu avízuje snahu „zanechat po sobě v Sýrii hlubokou a trvalou stopu“, jako kdyby USA a Francie už osmým rokem dělaly v Sýrii něco jiného. Na stopu, kterou tam Západ už dávno zanechal, žádný Syřan jen tak nezapomene. Trumpova pozice se podle všeho bude měnit podle potřeb blížících se kongresových voleb a případné nutnosti oživit jeho „Ameriku především“; a Macrona už vůbec netřeba brát až tak vážně, jak se bere on sám, ale, jak už jsem řekla, válku prodloužit oba přece jen dokážou. Není bez zajímavosti, že se v oblasti Rakká na východě Sýrie zformovala jakási „fronta“ místních arabských klanů, která se rozhodla, že z ropného a plynového regionu vyžene Američany i s „jejich“ Kurdy. Pohled na ty ošátkované beduíny, jak přísahají na svou čest, že svůj úkol splní, mi „atmosférou“ mimochodem hodně připomněl afgánský Tálibán…

Režim mezitím postupuje vcelku systematicky, krok za krokem, a dál rozšiřuje bezpečnostní perimetr kolem Damašku – po východní Ghútě a kapitulaci džihádu ve východním Kalamúnu a Dumajru nyní likviduje Daeš v Jarmúku a dalším postupným cílem má být poslední džihádistická „kapsa“ na severu provincie Hamá, pak podobné odlehlejší oblasti v Homsu, a pak už budou u Idlíbu. A co dál? To si netroufám odhadovat, protože ve hře by byla i válka s Tureckem, která ale v rámci regionálních aliancí nepřipadá do úvahy.

Tálibán začal svou jarní ofenzívu, informují média. Našinec to bere jako žánrovou zprávu typu „je teplo, tak rostou houby“. V jaké pozici jsou „naši“ v Afghánistánu před touto začínající ofenzívou? Lze čekat nějaký fatální vývoj? Co údajné vyjednávání s Tálibánem?

Tálibánské „jarní ofenzívy“ nejsou žánrovou zprávou, ale každým rokem se mění v test, jak si Západ se svou okupací stojí. Obě strany využívají zimní měsíce k tomu, aby nabraly síly, a teď zase všechno začne jako by od nuly. I když, to je asi hodně špatná formulace. Po 18 letech okupace Afghánistánu tamní tálibové ovládají snad nejvíc území za celou dobu války, o níž americké velení ve chvílích upřímnosti dál cudně mluví jako o „nevítězné“. Série pumových útoků přímo v Kábulu, které si vyžádaly v posledním půlroce několik stovek lidských životů, jasně dokládá, že okupační síly nejsou s to ubránit ani hlavní město.

Už dnes je to přitom nejdelší válka v amerických dějinách a Trump je už třetím prezidentem v řadě, který ji vede. Někdejší afghánský prezident Hamíd Karzáí, kterého si do čela loutkové vlády dosadily samotné USA, nyní viní ty samé USA, že zhoršují bezpečnostní situaci v jeho zemi a jsou hlavní příčinou celkové destabilizace. A mimochodem, Česká republika coby spolehlivý a solidární spojenec tam celou dobu vysílá vojáky, aby… aby co? Víme vlastně ještě proč? Nebo „jedeme“ jen z jakési poslušné setrvačnosti?

Osobně mi přijde nejbizarnější, že USA si vozí k sobě nadějné afghánské rekruty ke speciálnímu výcviku, a ti pak kamsi „dezertují“ přímo na americkém území. Za poslední tři měsíce je řeč o devíti mužích, od roku 2005 pak už o více než sto padesáti. No páni! Jen aby se Tálibán tímto způsobem s americkou pomocí neetabloval rovnou v USA!

S mírovými rozhovory je to taky zamotané. Mluví se o nich už nejméně rok, nejspíš i ke kontaktům mezi vládou v Kábulu a Tálibánem na více méně pravidelné bázi dochází, ale nakonec vždy vše „padne“ buď na nějakém nerealistickém požadavku USA, nebo na neochotě tálibů ustupovat okupantům. V každém případě ale platí, že se v zákulisí – ve spolupráci s Pákistánem, Čínou, Íránem a Ruskem – „cosi“ peče a nakonec se cosi i „upeče“. Buď s USA, nebo i bez nich. To bude záležet čistě na Washingtonu. Ale i zde platí, že ani tuto válku – a to ani s podporou svých spojenců – sice už USA nevyhrají, ale i s pomocí těch samých spojenců jsou s to ji prodlužovat snad donekonečna.   

Je to trochu jako v Kocourkově: Nejdřív na sebe Donald J. Trump a Kim Čong-un přes půl planety mediálně „povykují“, jak jeden druhého zničí, a teď se připravuje jejich společné setkání. A KLDR šokuje svět tím, že oznamuje zastavení svého jaderného programu. Jak to chápat? A co říci na „senzační“ zprávu, že by se oba pánové setkali v Praze?

To je klasický příklad situace, kdy není třeba hledět na slova, ale na činy. A je v zájmu Číny, Jižní Koreje nebo Japonska, veledůležitých asijských hráčů, aby se „jejich“ krize vyřešila pokud možná co nejmírnější cestou, a tak společnými silami a sliby domanévrovaly Severní Koreu do situace, kdy se zříká jaderných i raketových testů. Beztak prý už by dál v odpalování čehokoli pokračovat nemohla, protože se jí bortí odpalovací plochy, takže situace je nyní ideální, tvrdí Číňané. Nevím. Uvidíme.

Ale nevěřím, že by se setkali v Praze. Vždyť Kim – v rámci rodinné tradice, která velí bát se letadel – jezdí zásadně vlakem, a než by svou obrněnou soupravou dokodrcal k nám na Wilsoňák nebo na Masaryčku, tak už Trump – při všech těch hrozbách impeachmentu – snad ani nemusí být prezidentem… Ne, vážně, bylo by samozřejmě zábavné ochromit bezpečnostními opatřeními Prahu ve jménu světového míru, ale myslím, že je to hloupost. Jednat se bude někde blízko, coby „kamenem dohodil“ od Pchjongjangu.

Nicméně, k tomu jejich summitu, jemuž předcházela halda vzájemných nadávek, lze připojit doušku: ruský ministr zahraničí Lavrov minulý týden v dlouhatánském rozhovoru pro jednu z ruských televizí na téma summitu Trump–Putin mimo jiné prohlásil, že si svět může být jistý, že Putin s Trumpem jsou zárukou, že třetí světová, konkrétně jaderná válka nebude. Koukala jsem na to ještě v Damašku v televizi na hotelu, okny mi lomcovaly výbuchy z Jarmúku a celé mi to přišlo až surrealistické… Snad ví, o čem mluví. 

Co bychom v nejbližších dnech měli sledovat?

Po Macronovi se na audienci k Trumpovi vydává také Angela Merkelová. Obě tyto cesty snad poodhalí, v jakém postavení se Evropa vůči USA nachází…

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

autor: Martin Huml

Bety.cz - magazín nejen pro mámy - horoskopy, recepty, diskuse, soutěže

Bety.cz TESTOVÁNÍ - Testujte s námi nové produkty či služby a o své názory a doporučení se podělte s ostatními čtenářkami Bety.cz.

Prostřeno.cz - recepty on-line - vaření, recepty, gastronomie

reklama
Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Světová válka? Bohužel ještě blíž, říká Tereza Spencerová po summitu Trump–Putin. A má vzkaz pro Jaromíra Bosáka

8:17 Světová válka? Bohužel ještě blíž, říká Tereza Spencerová po summitu Trump–Putin. A má vzkaz pro Jaromíra Bosáka

OKNO DO SVĚTA TEREZY SPENCEROVÉ „Ve chvíli, kdy Trump fakticky ‚odmával‘ studenou válku, tlak na vyp…