Tak tedy, vítejte zpět ze Sýrie. Psala jste, že vzhledem k operaci v Jarmúku, o kterém jsme psali dříve, jste slyšela výbuchy a klepaly se vám tabulky oken. Běžný smrtelník by asi měl strach, měla jste strach vy? A jak to berou obyvatelé Damašku? Jsou pro ně po letech války podobné věci asi tak normální, jako když u nás prší?

Byla jsem teď v Sýrii během války asi po šesté či sedmé a třeba rok 2013 byl z hlediska palby v Damašku fakt šílený. Tehdy to opravdu nebyl příjemný pocit, ale současně mě přitom fascinovaly děti, které ráno pochodovaly spořádaně do školy, nebo lidé, kteří chodili do práce. Jako by se vůbec nestřílelo, i když byl tehdy Damašek více méně jedna velká střelnice a trefovali se do něj džihádisté ze všech stran. Už tenkrát se mi zdálo, že to přehlížení smrti nemůže být „normální“ a že spousta těch lidí – a dětí obzvlášť – musí být „zralých na psychiatra“. A myslím si to dodnes, ostatně, protože prožitá traumata se podle mého nedají jen tak „rozchodit“.

Napoprvé jsem ze Sýrie opravdu odjížděla s úlevným pocitem, že žiju. S postupem let, jak zprvu naprosto zaskočená a dezorganizovaná režimní armáda získávala půdu pod nohama (a především posléze se vstupem Ruska), se život v syrské metropoli přece jen zklidňoval a v posledních letech už to byla skoro „selanka“ – říkám skoro proto, že Daeš a Al-Káida už byly sice „odehnány“, ale z východní Ghúty stále létaly džihádistické rakety a granáty a stále zabíjely náhodné lidi ve městě. Za ty roky to byly tisíce lidských životů, o nichž se na Západě skoro nemluví. Nebo na okrajích Damašku zabíjeli džihádistiští odstřelovači…