Erdogan dramaticky hrozí, že vlétne do severovýchodní Sýrie. Třeba v noci, řekl. Turecko si už prý nemůže dovolit ztratit ve věci „pacifikace“ syrských Kurdů ani den. Co tak najednou? A co všechno by Erdogan mohl okupovat? Skoro čtvrtinu Sýrie, kde jsou Kurdové? A Američany by vyhnal? Ta naléhavost v tónu, ta je asi zásadní.
Erdogan je „naléhavý“ ve všech svých projevech, vždy se tváří nesmírně vážně až zaníceně. Patří to už k jeho image. Z toho bych nic nevyvozovala. A vlastně bych si ani moc nevšímala oněch pohrůžek, že zahájí pozemní invazi na severovýchod Sýrie. S „naléhavým tónem“ to opakuje už hodně dlouho, a kde nic tu nic. Je to vcelku pochopitelné, protože pokud by se pro invazi rozhodl, musel by vstoupit do bojů nejen proti kurdským oddílům, ale i americkým vojákům, kteří byli ke Kurdům přiděleni, snad aby mezi nimi „pro jistotu“ dělali něco jako „živé štíty“. A ruku na srdce, Erdogan není až takový blázen, aby vstoupil do války s USA. Nebo z opačného konce, pokud turecká armáda opravdu vstoupí na severovýchod Sýrie, bude to už jasná známka toho, že USA „své“ Kurdy opustily a jednotky už tam nejsou…
Ta prohlášení je spíš třeba vnímat jako neustálou připomínku toho, že Turecko sice do války proti Americe nepůjde, ale to neznamená, že je nadále pudlíkem z NATO. Erdogan neustále zdůrazňuje, že Turecko je tu, má svůj program a své cíle, a že naopak Amerika by si na to měla konečně začít zvykat.
Uvádí se, že by do kurdských oblastí rád „vrátil“ syrské uprchlíky, kteří jsou teď v Turecku. Ale kam by zase vyhnal ty Kurdy? V zásadě, co s takovou „stabilizací“? Nebylo by to nové a dost ostré kolo syrské války?
Ono to není o prostém „vyhnání Kurdů“. Je důležité mít na paměti, že v Sýrii opravdu neexistuje žádný souvislý a etnicky jednolitý „Kurdistán“, místo toho jsou to všechno oblasti, v nichž Kurdové vždy žili společně s Araby, Turkmeny, beduíny a dalšími. A mnohým etnikům, která nyní žijí pod kurdskou nadvládou, opřenou o americkou vojenskou pomoc, se takový osud pranic nelíbí, takže by klidně za určitých okolností vstup nějakého vnějšího hráče i uvítala. A co víc, mnozí ze „syrských Kurdů“ ani nejsou „syrští Kurdové“, ale přišli tam bojovat především proti Turecku ze samotného Turecka, Íránu, Evropy a tak vůbec, takže tam vlastně sami, vzato zcela formálně, nemají co pohledávat.
Fotogalerie: - Oslava Bandery v Kyjevě
Není bez zajímavosti, že Amerikou podporovaní Kurdové nyní funí vzteky, že se Rusko s Tureckem, Íránem a Sýrií dohodly na ustavení, a především složení budoucí syrské ústavní komise, která spoluurčí podobu státních struktur v poválečné Sýrii. A přibrali tam sice pár Kurdů, ale nikoho z řad těch „amerických“, kteří bojují proti Turecku, okupují syrské ropné a plynové zdroje a od Sýrie do budoucna chtějí nějakou formu samosprávy. A celou tu dohodu dokonce nadšeně posvětila OSN čili ve světové organizaci boj „amerických“ Kurdů naráží na okatý nezájem. Tolik k aktuálnímu postavení Kurdů, kteří vždy seriózní a kompromisní jednání s Ruskem, Tureckem, Sýrií nebo Íránem odmítali, a teď jim jediným záchranným kruhem pro nejbližší dobu zůstávají jen naprosto nevypočitatelné USA, které, jak známo, nemají spojence, ale jen zájmy…
Řecko mluví o tom, že by syrské migranty, které hostí, rádo vrátilo do Turecka. Jde o 10 tisíc lidí. Současně zejména Afghánci plují z Turecka do Řecka. A stále tu visí Erdoganova hrozba: Pokud nedostane tři miliardy eur, pošle „nám“ do Evropy 5,5 milionu uprchlíků. Na čem reálně tato hrozba závisí? Je skutečně Erdogan ochoten takto úmyslně srazit Evropu na kolena?
Osobně bych se žádného „natlakování“ milionů uprchlíků z Turecka do Evropy neobávala. Všechny podobné projevy spíš vnímám jen jako pokus něco z Evropy případně „vyrazit“, a když se nepovede, tak alespoň ukáže svým voličům, že je turecký prezident v pozici, z níž může klidně hrozit celé Evropě. Takový jakýsi „pán světa“. Znovu všemocný sultán, chcete-li. Na druhou stranu to ale neznamená, že turecké úřady nemohou začít znepříjemňovat pobyt uprchlíkům na svém území, a tím je nepřímo postrkovat k tomu, aby pokračovali dál, tedy do Evropy. Nebude to sice žádná obrovská migrační vlna, ale on i takový menší potůček může napáchat spousty „záplav“.
Ale obecně platí, že Erdogan nemá potřebu srážet Evropu na kolena, jak říkáte, protože EU je stále většinovým obchodním partnerem Turecka, a byl by ve finále sám proti sobě, aby tyto obchodní vazby nějakým vlastním zásahem zničil. Sice mezitím vede Turecko do Eurasie, ale to je dlouhodobý proces, spoustu komodit a produktů jen tak snadno nahradit nelze, a pokud i ano, tak ne adekvátně rychle…
Co ty přerozdělovací plány EU? Byl u nás německý ministr zahraničí a pravil, že pokud nebudeme chtít brát migranty, myšleno hlavně ty africké, kteří se hromadí v Itálii, tak bychom alespoň měli „pomáhat na místě“. Jak bychom asi mohli pomáhat ve zdrojových zemích té africké migrace, třeba v Senegalu, Čadu apod?
„Pomáhání na místě“ není nijak objevná myšlenka a mám dojem, že o jejích výhodách mluvilo už i pár našich politiků. Proč ne? Pokud se dokážeme detailně seznámit se situací přímo v místě a najdeme spolehlivé partnery, je to podle mého pořád nejlepší řešení. A je samozřejmě také otázkou, zdali o naše, tedy „evropské“ plány má někdo v subsaharské Africe reálný zájem. I když vlastně není vůbec jasné, jestli navíc není už dávno pozdě, protože migrační proudy jsou buď už v Evropě, nebo blízko u ní, nebo na pochodu, nebo je aspoň lidé v subsaharské Africe nosí v hlavách a jen tak se jich nevzdají… Všechno je to na dlouhé lokte, vyžádá si to hromady peněz i úsilí a žádné okamžité a kouzelné řešení beztak neexistuje.
Zamotává se případ pokusu o svržení Donalda Trumpa s pomocí obvinění, že se snažil nacházet špínu na syna Joea Bidena na Ukrajině, v souvislosti s plynovou korporací Burisma. Trumpův právník chce zažalovat Kongres, ukrajinský prezident nemá radost ze zveřejnění detailů telefonátu a Trump podle CNN ztrácí preference. Tak co s tím?
V kostce: Trump je prezident a zahraniční politiku má v gesci. Využil svých pravomocí, aby vyzval Ukrajinu k prošetření problémů. Zmrazil jí peníze, ale nikoli v rámci nátlaku, přičemž Ukrajinci o zablokování financí v době telefonátu ani nevěděli. To Biden se loni v lednu v projevu před Výborem pro zahraniční vztahy sám chvástal, jak dva roky předtím vyhrožoval Kyjevu, že nechá zavřít finanční kohoutky, pokud se nezbaví nepohodlného generálního prokurátora, který chtěl prošetřovat činnost firmy Burisma, v níž zastával vysokou funkci Bidenův syn Hunter. Jak z toho hodlá Demokratická strana postavit nějakou uchopitelnou konstrukci k impeachmentu Trumpa, je mi opravdu velkou záhadou. Jak chtějí obvinit Trumpa ze zločinů a současně Bidena vydávat za čistou lilii? Ale hlavně, i kdyby impeachment prošel „demokratickou“ sněmovnou, v „republikánském“ senátu nejspíš narazí, takže čeho vlastně chce kdo dosáhnout?
Možná je cílem hlavně to, aby se mediální a veřejný prostor, stejně jako v případě vymyšleného „ruského vměšování“, znovu zaplnil „zločinem“, který se nestal. A pokud to s pomocí „svých“ mainstreamových médií dotáhnou Demokraté až k volbám v příštím roce, může být už Trump tak uondaný a zničený, že to buď sám vzdá, nebo třeba prohraje. Na druhou stranu ale současně hrozí, že tím vším nabízejí Trumpovi tu nejlepší předvolební kampaň, jakou si mohl byť jen přát. Bude moci znovu a znovu oslavovat své vítězství proti politickým čachrům. Triumf oběti „honu na čarodějnice“. Jediný bojovník proti washingtonskému „zlu“. Už nemluví ani o impeachmentu, ale o „státním převratu“. Americká politika i média, ten předvoj světové demokracie, se ale mezitím v každém případě mění zase v o něco pokleslejší šmíru.
Objevila se mimochodem perla: Zaměstnanec toho kongresového výboru, který projednává kauzu „whistleblowera“, který telefonát Trumpa a Zelenského naprášil, byl součástí stáže na Ukrajině, součástí akce bylo i setkání s Porošenkem. Na pozvání think tanku Atlantic Council, jehož donátorem je i zmíněná firma Burisma. Podle šéfa výboru je to irelevantní. Co si o podobných propojeních nicméně myslet?
V první řadě mi připadá divné nazývat „whistleblowerem“ agenta CIA, který neinformuje o nepravostech v činnosti své agentury, ale navíc bohapustě lže. Ne, to není whistleblower, ale agent, který měl úkol. A splnil ho. A šéf zpravodajského sněmovního výboru Adam Schiff chodí a s naprosto vážnou tváří „cituje“ z Trumpova telefonátu se Zelenským věci, které v přepisu vůbec nejsou. Jeden z nejvýše postavených politiků Demokratické strany lže v přímém přenosu a je mu úplně jedno, že si to po zveřejnění rozhovoru může každý ověřit.
Takže, co si o podobných věcech myslet? Klesli mnohem hlouběji, než by si člověk ze strany mohl myslet, že je vůbec možné. Trochu mě přitom mrazí, když si vzpomenu na Petříčkovo „patříme na Západ“ nebo na všechny ty omílané slogany o „západních hodnotách“. Ale na druhou stranu to spoustu věcí i vysvětluje…
Ukrajinský prezident Zelenskyj překvapil svět tím, když akceptoval, že povstalecká část Donbasu bude zvláštní součástí Ukrajiny. Prý jde o „dvě až tři věty“. Odblokovala se atmosféra poté, co voliči vyhnali Porošenka a jeho gardu? Nebo to nakonec zase někde narazí?
Už to naráží. Před budovou parlamentu v Kyjevě se už ve středu začali srocovat bojovně naladění nacionalisté, staví si první „majdanovské“ stany, jejich zástupci v parlamentu spolu se stranami Majdanu mluví o „kapitulaci“. Svým způsobem to i kapitulace je, vždyť tím Zelenskyj nepřímo přiznává, že minské dohody až dosud, poslední čtyři roky, neblokoval nikdo jiný než Kyjev, i když jsme tu tradičně obviňovali Rusko. Uvidíme, co bude, nemá smysl spekulovat. Nejspíš to bude všechno ještě hodně napínavé.
Co bychom v příštích dnech měli sledovat?
Třeba právě vývoj na Ukrajině bude opravdu zajímavý a současně i krajně důležitý.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jaroslav Polanský
