Politologie má pro ruský systém název „konkurenční autoritářství“. Je to systém, kde je politická konkurence omezená ve prospěch držitele moci, tedy Vladimira Putina. Znamená to, že sice probíhají volby, s určitou mírou konkurence, ale řekněme, že hrací plocha a pravidla hry nejsou pro všechny stejné. Dobře to bylo vidět na kampani, která byla dvojkolejná. Jednu vedl Vladimir Putin sám o sobě s výhodou pozice prezidenta, i když tvrdil, že ji nevede, a druhou pak ostatní kandidáti. Alexej Navalnyj pak kandidovat nemohl v rámci politiky deformace hracího pole. Vtip je v tom, že takové hodnocení nemusí nutně nic vypovídat o motivacích voličů Putina. Nejde voliče v Rusku vidět jenom jako nějaké oběti propagandy, které nemají ten systém přečtený. Většina z nich dobře tuší, jaká hra se tu hraje. Podpora Putina spočívá na prvním místě v tom, že jeho postava je vlastně depolitizovaná, voliči ho vnímají jako někoho nad politickým systémem a běžnými spory, někoho, kdo představuje záruku určité stability, řádu a struktury. Není to politik ve smyslu někoho, kdo podléhá kritice, náladám společnosti a na kterého padá odpovědnost za případné chyby nebo skandály. Podle toho vypadala i jeho kampaň-nekampaň. Za druhé, přese všechno za Putinem jsou nějaké výsledky, a to pozitivní. Sice, jak se říká, zvednutí se ode dna krize 90. let nebylo nic tak těžkého, ale hraje to roli. Putin je symbolem toho lepšího, co několik generací Rusů zažilo. Že to není podle „západních standardů“ je druhá věc, ale Rusko prostě podle západních standardů nefunguje. A za třetí, západní informační tlak se snaží Rusy (ty, které to zajímá) každodenně utvrzovat v tom, že Putin je ta správná volba a dává další munici ruským médiím díky západní aroganci a ignoranci.

Putin vstupuje do svého čtvrtého prezidentského období. Už teď se ovšem nabízí otázka, kdo přijde po něm. Nebo je tu přeci jen možnost, že toto není poslední Putinovo prezidentské období?