Sedmnáctý listopad. Zvláštní svátek, kdy vlastně ani není co slavit. V roce 1939 to byla tragédie romantických idejí, které skončily Mnichovem. Že jednou vytvořená demokracie je věčná. Nacisté dokázali, že tomu tak není. Že nás západní spojenci zachrání. Nezachránili, protože si mysleli, že tím zachrání sebe. Nezachránili ani sebe.

Tomu, že rok 1989 byl povstáním lidu proti komunistům, už věří snad jen pár naivků. Byl to státní převrat, naplánovaný a provedený brilantně. Za aktivní spoluúčasti některých mocných té doby, za pasivního přihlížení zmrzlých a zkřehlých davů, které si myslely, že se v kapitalismu budou mít lépe. Většina se nakonec má hůř. A nebo si to alespoň dnes myslí.

Oběť českých studentů roku 1939 i českých romantiků v roce 1989 byla zapomenuta v obecném handrkování o uprchlíky a to, zda je Miloš Zeman „lump, nebo hrdina“. Škoda. Jsme jedna rodina. Ti, kteří Miloše Zemana nevolili, opět dali vědět, že je nějaký listopad 1939 nezajímá a že sledují jen svůj vlastní křik.