Takzvaný Islámský stát přišel o poslední část území a byl zcela poražen. Je namístě slavit? Povedlo se nám, Západu, porazit a zničit tu nejobávanější teroristickou organizaci světa, nebo se teď naopak začne v Evropě ISIS mstít a páchat útoky?
Hmmm, a kdo vám řekl, že „takzvaný Islámský stát“ „přišel o poslední část území“ a byl „zcela“ poražen? Vy jste přeměřoval jeho aktuální hranice? Já si počkám na vystoupení jediného právoplatného vládce Sýrie, prezidenta Bašára al-Asada. Co tvrdí američtí okupanti, je mi fuk. Za prvé, při všem tom mediálním zmatení nevím, kdo všechno je dnes v Sýrii zahrnut pod pojem Islámský stát, neboť zcela jistě na to budou mít jiný názor ruská prokuratura či velitel ruského vojenského zpravodajství v Sýrii, velitel protikurdských tureckých bojůvek a velitel americké základny At-Tanf, který některé Kurdy za válčení proti Asadovi platí. Za druhé, poušť v Sýrii nemá hraniční kameny a já mám na rozdíl od vás vojenské informace, že bojůvky stále operují v oblasti Homsu a v Idlíbu. Včera Islámský stát provedl přepad na strategické dálnici Palmýra–Deir Ezzor. Pět mrtvých vojáků syrské armády. Předevčírem syrská armáda tvrdila, že džihádističtí povstalci pravděpodobně použili chemické zbraně na útok na Aziziyah a Raseef; více než 20 lidí bylo hospitalizováno. V governorátě Hamá se ruské letectvo primárně zaměřovalo na pozice Hay'at Tahrir al-Sham (al-Káida v Sýrii, aktivní saláfistická džihádistická militantní skupina zapojená do syrské občanské války) ve městě Jisr Al-Shughour v governorátě Idlib v severozápadní Sýrii a v blízkosti planiny Al-Ghaab v severní Sýrii. Prý v reakci na těžký útok džihádistů ve městech Al-Suqaylabiyeh, Mahardah a Salhab. SDF osvobodili Baghúz a dosáhli tam vítězství 23. března 2019 v 8:18 hod. Byl tím Islámský stát v Sýrii (do 29. června 2014 se hnutí nazývalo Islámský stát [chalífát] v Iráku a Levantě) „zcela“ poražen? Možná jen prozatím nevybírá daně, nestará se o infrastrukturu, nemá vlastní soudy, úřady, dopravní policii či náboženskou policii Hisba. Ale je poražen? Nelze porazit člověka, který se nevzdá. Nelze porazit myšlenky. A hlavně – myšlenky nelze porazit bombami. Smiřte se s tím.
Za další – přiznám se, že nerozumím „humanitárním konvojům“, kterými se z bojiště dostávají na jiná bojiště poražení, ale o porážce nepřesvědčení džihádisté. Autobusem, s osobními zbraněmi, s děvkami a jejich dětmi. Očekával bych spíše postavení zajatých ke zdi a povel „salvou pal“. Pokud se takto uprchlí syrští džihádisté dostanou řecko-tureckou cestou do Evropy, zvýší nebezpečí v Evropě. Ale to už přece dávno víme… pouze prozatím západní země Evropské unie nereagují vojensky, ale hloupě. A Turci si užívají ty miliardy eur, které jsme zaplatili za to, že porušovat lidská práva migrantů bude někdo jiný než my.
Ve chvíli, kdy byl ISIS rozprášen na území Sýrie, mohli by se tam začít vracet uprchlíci, kteří utíkali před válkou, nebo lze pochybovat o tom, že Sýrie už je znovu bezpečná?
Jak pro koho. Pro džihádisty, muslimské bratry a jiné sunnitské radikály bude nebezpečná stále. Protože stále Sýrii vládne Asad a ten nebude mít slitování. Divíte se mu? Já ne.
Ale zcela určitě bych byl pro to, odeslat všechny v Evropě jsoucí prchlé Syřany pod vojenskou eskortou zpět. Ona si je syrská armáda určitě přebere.
Evropa řeší i jiný problém, který se týká porážky ISIS. Chtějí se sem totiž vracet bojovníci, kteří před časem odešli za islamisty bojovat. Jak bychom s nimi měli nakládat?
Jako s islamisty, jako s teroristy. Zbavit občanství evropské země. Bez ohledu na proklamaci, že nelze. Chceš do Evropy? Ano, ale bez práv občana EU, rovnou do vazby a k soudu. Byl jsi kdysi občan členské země EU? Budeš souzen za organizované spolčení za účelem vražd a za spoluúčast na terorismu. Dostaneš patnáct nebo dvacet pět let v nejtěžším kriminále bez možnosti opustit vězení za dobré chování. Ženy za vědomou spoluúčast deset až patnáct let. Děti odebrat a dát na výchovu do jiné země spolu se změnou totožnosti a bez možnosti původních rodin je nalézt. Bez ohledu na mezinárodní dohody. Anebo turecký či libyjský internační tábor. Případně návrat do Asadovy Sýrie, vězení tam a odpracovat vinu prací na obnově Sýrie.
Politické vody před týdnem rozčeřil prezident Miloš Zeman, když na setkání s občany v Karlovarském kraji označil Turecko za faktického spojence Islámského státu. Ozvala se turecká ambasáda i ministerstvo zahraničí. Má, či nemá prezident pravdu? Pokud ano, proč tolik povyku?
Protože Turecko je člen NATO, podporující islámské teroristické organizace. Nejen obchodem se syrskou ropou čerpanou islamisty, ale hlavně podporou islámských organizací, financujících džihád včetně Muslimských bratří. Qutbova Asociace muslimských bratří je – právem – už více než půl století považována za organizaci podporující islámský terorismus. Turecko je faktický spojenec těch organizací a skupin, které nazýváme souhrnně Islámským státem či jejich příznivci. Stejně jako USA. Bohužel. Vyznávám heslo Anvara as-Sadata „Žádné náboženství v politice, žádná politika v náboženství“. A proto je mi sympatický jak syrský polyetnický a polyteistický zákon o církvích, vytvořený ještě za časů Bašára al-Asada, daleko dokonalejší než české církevní právo, tak demokratický polyetnický konfederalismus a libertariánský municipalismus Hnutí za demokratickou společnost kurdské Rojave. Fandím myšlence inspirátora Rojave, amerického anarchisty Murraye Bookchina na „demokratizaci systému zdola“, ale nevěřím ve schopnost celé společnosti semknout se za čistým cílem. A dnes je mi jasné, že americké peníze a české zbraně tuto čistou společnost i její ideje zkorumpovaly do té míry, že nejspíš nedojde při poválečném jednání Kurdů s Asadem k ustanovení autonomie Kurdistánu v Sýrii.
Kurdové budou příliš hrdí, plní hořkosti a Asad nebude dost moudrý a velkorysý. Mocensky by tím pouze získal spojence od Iráku přes Turecko po Irán, ale…
Co Turecko a NATO? Dává vůbec smysl mít mezi členskými státy někoho, jehož zájmy v řadě oblastí jdou proti společným zájmům v rámci Aliance?
Tady lze připomenout obkličovací strategii, kterou vůči „Heartlandu“ – dříve SSSR, dnes Rusku, uplatňuje NATO podle doktríny britského geografa a otce moderní západní geopolitiky Halforda Mackindera a penzionovaného německého generála Karla Haushofera, který politiku obohatil o neblaze proslulý termín Lebensraum. Mackinder ve své studii Demokratické ideály a skutečnost: studie politiky rekonstrukce tvrdí, že „Kdo ovládá východ Evropy, ovládá Heartland, kdo ovládá Heartland, ovládá Světový ostrov a kdo ovládá Světový ostrov, ovládá svět". Je jedno, že studie je z roku 1919. Války se vedly v minulosti kvůli ještě starším ideám. Kvůli této myšlence na ovládnutí Ruska jako klíči k ovládnutí světa se vedly dvě světové války. NATO tuto ideu převzalo a postupně, hybridními metodami, se ji pokouší realizovat. Klíčovým prvkem realizace byla v době křižníků a dělových člunů obrana jižního křídla tvořeného Tureckem. Istanbul brání díky Konvenci z Montreux Bospor a Dardanely – vstupní bránu k Evropě – a Krym odděluje Rusko od přístupu k Černému i ke Středozemnímu moři. V době strategických raket je to už trochu zastaralý koncept… ale… Rusko, které geopoliticky prohrávalo od osmdesátých let, obhájilo zpětvzetí Krymu. Mackinderovu ideu potvrdilo. A Turecko je dnes nejlabilnějším členem Aliance a zahrává si s vypovězením členství. V tu chvíli by zmizela z mapy světa jedna velká vojenská základna, která pila krev už Chruščovovi a byla jazýčkem na vahách kubánské krize. Neměly by odkud startovat jaderné bombardéry na Rusko a ruští generálové by si oddechli. Bospor by se ocitl mimo kontrolu NATO a turecká armáda, druhá největší v NATO, by se stala potenciálním spojencem protivníka Aliance.
Počátkem března rozpoutal prakticky celoevropskou debatu prezident Francie Emmanuel Macron svým otevřeným dopisem „Za evropskou obrodu“. Šlo o pouhou snahu odvést pozornost od domácích problémů, jak tvrdili někteří analytici? Ostatně dva tři týdny poté už o jeho dopisu nikdo nemluvil…
Odpověděl jste si sám. Jestliže klíčová myšlenka prvního muže kdysi druhé nejmocnější země Evropy přežije v evropském politickém prostoru pouze dva či tři týdny, není ten muž mužem na svém místě a ta myšlenka nestála za nic.
Bruselský think-tank ECFR spočítal, že kdyby v květnových volbách euroskeptici získali více než třetinu křesel, mohli by bránit přijímání nových zákonů a zásadním způsobem ovlivnit směřování EU. Je to reálné? A bylo by to žádoucí, nebo je naopak potřeba hasit evropský dům, který nám hoří, jak říkají někteří proevropští aktivisté?
Tak za prvé, ECFR je European Council on Foreign Relations. Čili nikoliv bruselský, ale americký projekt – afilace amerického CFR. To je potřeba vytknout před závorku. Za druhé, já nejsem stoupencem exitu. Kupodivu ani toho britského. Ale zároveň jsem si vědom, že nám, občanům, zaprodaní politici a nadnárodní korporace, britské zejména, ukradli Evropskou unii. Nechci neoliberální EU. To neměl být prostor velmocenské arogance Německa nebo Francie ani ráj nenažraných bankéřů. To neměla být úrodná země pro kobylky – africké a perské přistěhovalce. To měla být země pro půl miliardy lidí, kteří se zde narodili a živí se zde prací, pro jejich děti a jejich rodiče.
Nevrátí-li Brusel dobrovolně kompetence lidem, neubrání-li si lidé kompetence před lidskoprávními aktivisty a zmatenými levičáky, bude nutné koncept jednotné Evropy společně rozbít. A teprve pak – možná – vytvořit nový. To si musejí byrokrati uvědomit. Všichni budou nezaměstnaní. Evropskou unii nelze bránit bez jejích idejí, volný pohyb lidí – občanů zemí EU – v to počítaje. Sociální systém zemí EU nelze ubránit bez obrany Shengenu. Shengen nelze bránit bez obrany moře. Moře před pašeráky lidí nelze bránit bez vůle k obraně a bez utopených. Itálie to prozatím jako jediná pochopila. Do všech důsledků. Jo, a pochopili to Libyjci a Turci, kteří si nechali svou špinavou práci zaplatit.
Fotogalerie: - Zachraňme internet
Pomalu se začínají mírnit hlasy volající po vystoupení z EU a mnozí euroskeptici volají spíše po reformě, změně, o redukci toho, co EU dělá. Jan Zahradil mluví o odmítnutí eura atd. Můžeme si dovolit být v té „pomalejší“ části Evropy?
Není to tak dlouho, kdy jsem se ptal na odborové centrále ČMKOS, co mají proti překlopení plateb do eura. Nedozvěděl jsem se žádný zásadní argument, který by nebyl řešitelný pistolí u hlav členů bankovní rady ČNB. Samozřejmě naprosté většině občanů jde o kurz v den, kdy na euro přejdeme. Jestli si myslíme, že vítězná odborářská hra #koneclevneprace v korunách znamená tutéž hru v eurech, tak nyní ne. Pokud se z odborářů nestanou spekulanti, může jim být přechod fuk. Bát se musejí ti, kteří budou mít najednou spoluodpovědnost za politiku bank v Berlíně, Paříži či Bruselu. Protože Deutsche bank je pleite, jak říkáváme my z Prahy. Její pád do historie bude slyšet i v té poslední eurové pokladničce víc než pád řecké ekonomiky a Tsiprasův výkřik. DB byla vizitkou prosperity Německa. DB byla výkladní skříní konzervativního Bonnu půl století. A teď… bankrot.
Slovenští levičáci si nestěžují na slovenské euro. Stěžují si na sprostotu slovenských kapitalistů při odměňování slovenských dělníků a neschopnosti zakroutit krkem penězovodům, odvádějícím beztrestně dividendy do daňových rájů. To je třeba v Evropě zlikvidovat. O tom ale poslanec ODS Jan Zahradil určitě nemluvil, že… českým kapitalistům bez kapitálu, kteří volí ODS, vyhovuje vexlování mezi korunou, dolarem a eurem. A v daňové optimalizaci jsou jako doma.
Mimochodem, co slovenské volby? Prezident Zeman o víkendu přijal Maroše Šefčoviče a podpořil ho proti paní Čaputové, kterou před prvním kolem průzkumy brutálně favorizovaly. Může Šefčovič překvapit?
Rád bych, ale to je přání. Kdybych mohl Slovákům radit, radím nevolit blondýny. Volba prezidenta není volba královny vyžilé krásy.
Nedávno byla v Praze Madeleine Albrightová. Přijela kvůli oslavám 20 let České republiky v NATO. Varovala před Putinem, rostoucím nacionalismem v Evropě s tím, že Rusové chtějí podlomit naše demokracie a rozštěpit NATO. Měli bychom její varování brát vážně?
Měli bychom na ni podat žalobu u soudu v Haagu za spoluúčast na genocidě Srbů, zatknout ji a eskortovat do tamního vězení. Kriminál by si zasloužila.
Já se nebojím Ruska, protože nejsem Němec ani litevský fašista. Nebojím se Ruska, protože nejsem německý nacista. Ani americký. Nebojím se Ruska, ale mám obavu z věrolomnosti zapadniků a přezíravé arogance siloviků. Rozštěpit NATO je správná idea. Sdílím ji s nebožtíkem Václavem Havlem. Demokracii podlomit nelze. Ani zlomit. Lze ji ale zkoušet, zda je opravdová, zda opravdu vládne lid, nebo je vládnuto lidu. A taková demokracie, kdy je vládnuto lidu a vládci se bojí přímého hlasování v referendu, je demokracie, kterou je třeba rozlámat na kusy. Pokaždé při této příležitosti cituji Fidelovo „Demokracie je rozdat zbraně lidu“. Udělejte to a uvidíte. To, co zbude za měsíc, bude demokracie.
Albrightová též na právnické fakultě hájila bombardování Srbska v roce 1999, jiné řešení prý neexistovalo, neboť „Srbové pořád a pořád zabíjeli muslimy“. Co na to říci?
Nechci být sprostý, a tak raději neříkám nic. Ano, i my jsme zodpovědni za rozvrácení Jugoslávie. Ano, i my máme na rukou krev. Můžeme říkat, že my to nebyli… ale byli. My jsme zvolili Miloše Zemana. I když byl jedním ze silných a trvalých podporovatelů NATO. Věděli jsme to. A přesto jsme ho volili a podporovali. My jsme dovolili jeho vládu. A tato vláda dovolila bombardování Jugoslávie.
Samozřejmě existovalo jiné řešení. Nerozeštvávat balkánská etnika. A když už to jinak nešlo, nasadit mírové sbory. Sílu Spojených národů. Ale německým i americkým cílem přece bylo Jugoslávii rozbít, ne zachovat.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Radim Panenka
