Pane doktore, naše bývalé Československo zažilo nebývalou věc – politický atentát střelnou zbraní. A Robert Fico ho málem nepřežil. Znamená to, že se nám do našich životů v prostoru země, kde se stále ještě většina občanů narodila, vkrádá násilí?

Tento pokus o vraždu slovenského předsedy vlády je zřejmě motivován politickými okolnostmi, ale zase to není něco, o čem bychom v nedávných československých dějinách nevěděli. Jan Masaryk buď spáchal sebevraždu v roce 1948, nebo byl zavražděn a dodnes nevíme, jak k tomu vlastně došlo. Badatelka Václava Jandečková publikovala, nezávisle na Ústavu soudobých dějin a ÚSTRu, dvě práce o této události a podle kriticky posouzených archiválií se domnívala, že Jan Masaryk zemřel za jiných okolností, než se dosud jiní badatelé domnívali. Pokusy o fyzickou likvidaci politiků vyvolávají vždy velký zájem veřejnosti a nedostatek důvěryhodných informací dává vzniknout nekonečnému množství příběhů a jejich interpretací. Tak se dodnes vedou spory o havárii letadla Milana Rastislava Štefánika v roce 1919, stejně jako jsou vyslovována podezření o havárii auta Alexandra Dubčeka v listopadu 1992 dodnes. Politickou vraždou byl také Šoupalův atentát v roce 1924 na Aloise Rašína, jednoho ze zakladatelů československého státu. A to se zabýváme jenom politiky na nejvyšší státní úrovni. V euro-americkém politickém prostředí patří atentáty a vraždy k věcem spíše běžným, než výjimečným. Snad zejména proto, že je to místo, ve kterém se soustřeďují záští, zloba a nenávist více než kdekoliv jinde.

Dnes se právnické autority dohadují, zda existuje předsudečná nenávist, nebo jenom nenávist motivovaná stereotypy různého druhu, ale málo se zabýváme tím, jak a kde tato nenávist vzniká a kde je možné se jí naučit. Lidé se nerodí, až na patologické výjimky, nenávistní, ale mohou se nenávistnými stát, když se v tomto oboru nelidství budou vzdělávat. Když se před dnes už více než třiceti lety snažili odsoudit skupinu Orlík kvůli její písni Bílý jezdec, nikoho tehdy nenapadlo, že jeden z jejích členů, později herec Národního divadla v Praze, bude reagovat na pokus o úkladnou vraždu Roberta Fica mnohovýznamným zvoláním Pic ho! Ale nebyl sám, kdo se vzdělával a jiné vychovával k bezcitnosti ke svým bližním. A také ani nebyl prvním. Šibenicemi na demonstracích to začínalo, vykrvením prezidenta a „střílením Čechů a jejich dětí“ pokračovalo. A na veřejnosti se nepředváděli jen nešťastní deprivanti, ale i lidé s vysokoškolskými tituly, akademickými hodnostmi a vojenským epoletami.

Do médií jako první probublalo, že atentátník Juraj Cintula se v roce 2016 fotil s proruskou paramilitární organizací Slovenští branci. A příznivci naší vládní koalice tím bagatelizovali výklad, že za atentát nepřímo mohou liberálové. Později se ukázalo, že Cintula naopak dlouhodobě vstřebával liberální „strategickou komunikaci“ a dokonce veřejně křičel „Ať žije Ukrajina“. Jak jste vnímal informování médií v prvních hodinách po události?