Tak jsme se, z logiky věci, dozvěděli spoustu zajímavostí o Afghánistánu. Ale poněkud rozporných, záleželo na tom, komu jsme zrovna naslouchali. Jedni tvrdili, že Tálibán ovládá čtyři procenta území státu, jiní tvrdili, že většinu. Jedni tvrdili, že naši vojáci jsou místním lidem div ne milováni, druzí, že jsme bráni jako okupanti. Jedni tvrdili, že naší účastí bojujeme za nešíření terorismu, druzí, že bojujeme jen za drogový byznys. Tak tedy, zkusíte v tom udělat pořádek?
Nechci se zbytečně opakovat, ale Tálibán opravdu ovládá nebo působí na zhruba šesti desetinách afghánského území. Připouštějí to i americké nebo mezinárodní zdroje, tak proč je přehlížet.
Fotogalerie: - Proti bombardování Sýrie
Za druhé, Paštunové – a Tálibán je z drtivé většiny paštunský – mají tradici tak zvané melmastie, což je zvyk nabídnout pohostinství každému, kdo „přichází v míru“. Už samotný fakt, že proti zahraničním jednotkám urputně a úspěšně bojují, naznačuje, že přinejmenším tálibové a jejich rodiny, klany a stoupenci, tedy dohromady miliony lidí nás v žádné oblibě nemají. Protože opakem melmastie je tradiční povinnost bojovat a zničit každého vetřelce. Afghánistán ale netvoří jen tálibové, je tam spousta etnických skupin, které nejspíš nebudou „vítat“ pro změnu Tálibán, takže se jistě najdou i tací Afghánci, kteří nebudou k zahraničním vojákům mít vyhraněnou nenávist. Takže bych řekla, že se naši vojáci v Afghánistánu „motají“ kdesi mezi láskou a nenávistí, aniž by měli stoprocentní jistotu, od koho co čekat.
Za třetí. Je těžké dnes definovat terorismus. Když například v USA bílý radikál vystřílí černošský kostel, je to chudák s těžkým dětstvím a psychickou poruchou, terorismem se to nazývá až ve chvíli, kdy něco podobného spáchá někdo blízký islámu. Chci říci, že pojem „terorista“ je dnes silně výběrový. A platí to i pro Tálibán. Jen proto, že kvůli nedostatku stíhaček a tanků, s nimiž by mohli se západními armádami svádět rovnocenné bitvy, instalují výbušniny u cest nebo se obepínají pásy s dynamitem, tak jsou hned „teroristé“? Oni přitom bojují „jen“ proti zahraničním silám na svém území a nikdy neprojevili ani kapku zájmu přenášet svůj boj někam do zahraničí. Takže, i když je považuju za islamistické radikály první třídy, s nimiž bych na opuštěném ostrově fakt zůstat nechtěla, tak v nich „teroristy“ nevidím. Ale taky bych netvrdila, že tam naši „hájí“ drogový byznys. Je to sice lákavá „zkratka“, ale… Pěstování opia opravdu vzkvétá, a to už od prvních let, kdy USA v čele jednotek NATO před drahnými lety svrhli vládu Tálibánu. Nicméně, z mého pohledu tam naši vojáci pomáhají plnit americké strategické cíle, kterými je na jedné straně marná snaha ovládnout neuvěřitelné afghánské surovinové bohatství a na straně druhé o něco úspěšnější snaha o destabilizaci Střední Asie prostřednictvím pokračující války i těch drog, které se šíří regionem. Mimochodem, když jsme se dotkli těch drog, Bushova administrativa ještě v roce 2001 ocenila úspěšný, protože opravdu drastický, boj Tálibánu proti produkci drog odklepnutím „pomoci“ ve výši 43 milionů dolarů. Pak ale Západ tálibánskou vládu svrhl a od té doby už produkce opia fakt jen roste a láme rekordy…
Zatímco se u nás debatuje, dějiny nestojí a Tálibán dobývá další oblast. Jakou dynamiku teď mají jednotliví účastníci konfliktu? A když jsme posledně mluvili o politickém boji v zemi, tak jak si v něm stojí ti, na které jsme vsadili? A vsadila byste si na to, že se naše vojáky podaří pomstít, jak nařídil generál Opata?
Víte, chvíli jsem si zkoušela představit, jak by se asi náš pan generál chtěl pomstít skupině fanatiků ochotných obětovat s posvátným nadšením v boji své životy? Jaká by mohla být ta nejlepší pomsta takovému potenciálnímu sebevražednému atentátníkovi? Když se očividně smrti nebojí, tak bychom ho mohli třebas „donucovacími prostředky“, například nějakým přikováním ke stěně, odsoudit k životu navěky a každý den mu z polní kuchyně nosit vepřové… No, zkrátka, na nic kloudného jsem nepřišla, ale o to víc už se těším na další generálovy nápady.
No a mezitím se bojuje o šesté největší afghánské město, Ghazní, a Tálibán už ho z větší části ovládl. Pro pochopení situace je důležité, že zprávy hovoří o nějakém tuctu zabitých vládních vojáků, ale současně desítkách vládních vojáků, kteří se Tálibánu vzdali. Nejnověji tálibové dobyli vládní vojenskou základnu v provincii Baghlán a zatím neznámý sebevražedný fanatik zabil skoro padesát lidí přímo v Kábulu u univerzity. Zkrátka, i když se tu bude spousta politiků a aktivistů snažit sebevíc, „nevítěznou“ realitu v Afghánistánu svými proklamacemi změnit nemohou.
Zničehonic se koncem minulého týdne vynořil v Sýrii náš ministr zahraničí Jan Hamáček, aby si třásl rukou s jejich ministrem zahraničí. Co jste říkala na to, že tentokrát u nás skoro nikdo vzteky nesyčel? Že by šlo o ta německá rukojmí? Jinak, když se tedy Asadův režim podle všeho válečně etabloval, můžeme počítat s přátelskými vztahy, popřípadě i s rekonstrukčními zakázkami? Po tomto diplomatickém úspěchu dostihl Michaela Žantovského jeho rok starý článek „Je hanba mít velvyslankyni v Sýrii“, lidé si ho šířili a byli na pana Žantovského tuze oškliví...
Celou tu kauzu lze nahlížet z několika rovin. Například v Sýrii vyzdvihli samotné Hamáčkovo jednání s tamním ministrem zahraničí Mualímem a předání dvou „humanitárních pracovníků“ – klidně hrajme tu hru a říkejme jim „humanitární pracovníci“ – prakticky zamlčeli. Do syrských médií se to dostalo až o pár dní později a jen prostřednictvím citací ze zahraničních zdrojů, tedy oficiální Damašek se dál tváří, že se to nestalo. Místo toho zdůrazňoval, že rozhovory s ministrem zahraničí členského státu EU jsou vítězstvím, dokazují konec izolace a uznání legitimity režimu a tak podobně.
My jsme tady pro změnu zdůrazňovali ony dva „humanitární pracovníky“ a potlačovali oficiální rozhovory, které musel Hamáček výměnou za jejich propuštění podstoupit. Jako že si vlastně až tolik nezadal, protože to bylo pro „dobrou věc“ a tak podobně.
Ale pak je tu rovina třetí a asi nejzajímavější. Je očividné, že si Berlín coby vedoucí síla EU zatím netroufá sám otevřeně a před fotografy a televizními kamerami jednat s Asadovým Damaškem, a tak poslal Hamáčka coby „mesíka“. Nicméně, za propuštění „humanitárních pracovníků“ musel Syřanům něco slíbit, protože takové handly se jen tak zadarmo nedělají a sama Hamáčkova návštěva v Damašku byla i pro Sýrii jen symbolická. Propagandisticky sice dobře využitelná, ale nikdo si za ni, takříkajíc, nic nekoupí.
A co asi tak Němci mohli Damašku nabídnout? Sýrie v posledních dnech hodně „napovídá“, když říká, že je připravená přijmout zpět všechny uprchlíky, ale že Západ, v tomto případě EU, musí nejprve zrušit své sankce. Nebo alespoň některé. Ostatně, ono je to i v zájmu EU samotné. Pokud tu totiž vedeme diskuse o nutnosti vracet migranty zpět domů, tak například v případě Sýrie nám naše vlastní sankce brání případný návrat realizovat. Nemůžeme je přece dopravit lodí někam na dohled syrských břehů a tam je vysypat do moře. A nemůžeme je vozit ani letecky, protože naše vlastní sankce letecké spojení se Sýrií zakazují. Je to vlastně jen další z mnoha případů, kdy nám naše vlastní sankce brání dospět k řešení problémů. Tahle opakující se schopnost Západu střílet se neustále „do vlastních nohou“ je ostatně opravdu zarážející…
Takže bych se vsadila, že ve vzduchu je nějaké rušení nějakých sankcí proti Sýrii. Na jedné straně nám to rozváže ruce, na straně druhé tím ovšem nutně uznáme porážku v naší válce o svržení Asadova režimu. Ale tu jsme stejně prohráli, tak co. Pravda je revoluční, říkával Gramsci, tak proč se jí bát. Třeba z pohledu Angely Merkelové je aktuálně důležitější její vlastní politické přežití – a alespoň nějaké řešení migrační krize s tím zcela jasně souvisí – takže „do toho“ Berlín půjde. O víkendu letí za Merkelovou Putin a na programu mají mimo jiné právě i téma Sýrie. Třeba z toho vyleze i nějaké „bolestné“ typu, že EU sice zrušením sankcí přizná oficiálně svou porážku, rozvolní sankce, ale za odměnu si „přijde na své“ připuštěním k rekonstrukci zničené Sýrie, kterou jsme sami pomáhali ničit… Trochu pokrytecké, ale svět takhle funguje. Takže, jak s oblibou říkám, uvidíme.
A co se týče vámi zmíněného pana Žantovského, tak vám nevím. Prostě má nějaký názor, což je naprosto v pořádku. Nebo ten názor má někdo „za ním“ a pan Žantovský ho jen předává dál. I to je normální. Ale není to jedno? Realita je beztak někde jinde.
Donald J. Trump má další problém – zhrzená vyhozená poradkyně o něm napsala, že neustále používá slovo „negr“ a spoustu dalších ošklivých věcí, které ona vydá knižně. Dotkne se to Trumpa, nebo je to voličům jedno? Je závažný signál, že v senátorských volbách v Ohiu vyhrál republikánský kandidát jen o pár hlasů?
Na Trumpa už od chvíle, kdy nastoupil do Bílého domu, dopadlo tolik skandálů a zaznělo tolik nejrůznějších obvinění, že nějaký „negr“ nebo údajné sežvýkání a polknutí supertajného dokumentu, vypadá už jen jako bizár. Prostě jen další útok. Jeden z milionu. Jeho voliče to zcela určitě nijak neovlivní. Vlastně je mnohem zajímavější, že si ta paní uměla propašovat mobil do místnosti, kde se odehrávají nejtajnější porady a kde nikdo nesmí mít žádný elektronický přístroj… Bezpečnost tedy v Bílém domě „klopýtá“. Co kdyby ten její mobil, na který si údajně nahrávala všechny ty „hrůzy“, hackli Rusové nebo Číňané? A co teprve Nepálci nebo Papuánci? Umíte si představit tu katastrofu?
A na těch volbách v Ohiu mě nejvíc pobavilo, když se demokrati začali rozčilovat, že je o rozhodující „rozdílové“ hlasy připravil kandidát za Stranu zelených, který navíc tvrdí, že jeho prapředci přiletěli odkudsi z vesmíru… I s takovou vizitkou dokázal přilákat dostatek „zelených“ voličů a napomoci tak republikánům k vítězství. Jak podotkl jeden můj kamarád, už nikdo nemůže tvrdit, že jsou Zelení k ničemu…
Opět ožívá diskuse o srpnu 1968. Rozčeřil ji Vojtěch Filip slovy, že Rusové za okupaci nemůžou, protože většina členů tehdejšího politbyra ÚV KSSS nebyli Rusové, ale byli to zejména Ukrajinci. Dá se to brát vážně?
Jasně, Ukrajinci. A Stalin byl Gruzín. A zakladatel slavné tajné policie NKVD Dzeržinskij zase Polák. A navrch tam, hlavně v prvních dekádách, byla v nejvyšším vedení taky spousta Židů. Pokud bychom to brali takhle, tak se nám nabízí pohled na takřka dokonalé multikulti. Fakt potom nechápu, co proti Sovětskému svazu a především tamním nejvyšším komunistickým kádrům naši „profi mulťáci“ a jejich stoupenci napravo nalevo mají!
Upřímně, hloupost Filipových výroků mě až zarazila. To je slabé i na něj, řekla bych. Ale je to jeho problém, respektive problém strany, která si ho pořád drží v čele. A mají na to svaté demokratické právo.
Na druhou stranu, příští týden nás čeká další protiruská vlna, protože „druhá strana“ pro změnu v SSSR vidí jen Rusy, a tak jim to dá – i za cenu silného přepsání dějin – „sežrat“. Přitom je poněkud zarážející, jak moc ti samí lidé a instituce zkoušejí vyviňovat nebo mlčet o protektorátu, potažmo nacistickém Německu u nás za druhé světové války. Přitom jsou to události jen o něco víc než dvacet let starší, než byla „ruská okupace“ ze srpna 1968. Dneska už to tak vypadá, že jediní, kdo trpěli, byli odsouvaní Němci. I když třeba z pohledu počtu obětí obou okupací je ta „ruská“ s tou „německou“ nesrovnatelná…
Co bychom v příštích dnech měli sledovat?
Z plánovaných akcí rozhodně německo-ruský summit. A příští týden se Trumpův poradce pro národní bezpečnost John Bolton setká s ruskými „kolegy“ v Ženevě. Když jednali poprvé, dohodli summit v Helsinkách. Co to bude nyní? Mimochodem, vzpomene si ještě někdo na všechny ty řeči o izolaci Ruska?
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Martin Huml
