V neděli má vrcholit seriál Volha, který pojednává o „vyčuraném“ řidiči Československé televize Pekárkovi. Když odhlédneme od smyšleného osobního příběhu, jak podle vás seriál zachycuje prostředí normalizační ČST, kterou jste sám zažil?
Nikdy jsem neměl rád televizní seriály. Ani Nemocnici na kraji města nebo majora Zemana. Ale musím říct, že to, jak to dělají na Netflixu a podobně, se mi líbí. Sérii Volha řadím k tomuto typu produkce. Jen mě irituje, že je o prostředí, kde jsem strávil značnou část života, a série z něj dělá karikaturu. Ale i kdyby si i takhle dělali legraci třeba z Green Dealu, přiznám jim to právo. Jenže to je ohledně legrace pro ČT tabu. Nebylo by to v souladu s Bruselem.
V seriálu to vypadá, že kamkoliv televize přijela něco natáčet, vždy kolem toho bylo obrovské pozdvižení pro celé město. Skutečně tehdy měla televize až tak „exkluzivní“ pozici?
Televize byla fenomén. Lidé, kteří v ní pracovali, měli „exkluzivní“ pozici. Takový to: Jakej je Karel Gott? Jo, Kája je dobrej kluk, tuhle jsem si s ním dal čouda…, fungovalo a daly se s tím balit holky, to je fakt. Ale zase člověk musel být dostatečnej primitiv, aby to dělal. A prostředí televize pro takový lidi primárně nebylo.
V seriálu také můžeme u hlavní postavy sledovat, že ČST jako velký podnik se širokým spektrem aktivit představovala mnoho příležitostí k různým soukromým kšeftům a přivýdělkům. Do jaké míry se tato linka zakládá na realitě?
Do dneška to tak funguje. Když si něco zpracováváte v kapacitě nějakého pracoviště v televizi, používáte techniku, kamery, zařízení… Nikdo nemá šanci kontrolovat, jestli tu práci děláte pro nějakou interní zakázku, anebo na kšeft. Vždycky se to dá udělat tak, že se váš kšeftík sveze s nějakou oficiální zakázkou.
ČST měla i ze zákona být nástrojem politického vedení země. Jak moc zideologizovaná byla atmosféra v redakci zábavy, kde jste působil? Předpokládám, že asi výrazně méně, než tomu bylo třeba ve zpravodajství…
V televizi jsem externě pracoval od roku 1977 jako hudební režisér a od roku 1981 do roku 1991 jako režisér ozvučení a později dramaturg hlavní redakce zábavy. Režiséři ozvučení byli zaměstnaní v hudební redakci a najímaní na pořady všemi redakcemi. My mladí jsme chodili také živě vysílat na OTN – tedy objekt televizních novin, který byl a stále je mimo hlavní budovu tzv. velkých Kavek. Nejméně demagogie bylo právě ve zpravodajství, protože tam byla hra jasná – dělala se propaganda. Redaktoři, editoři, režiséři, všichni věděli, co se po nich chce.
Jinak se prostředí televize nijak nelišilo od atmosféry celé společnosti. Práskalo se a dělaly se kariéry přes postel. V tak jedinečném prostředí, jaké bylo v televizi, bylo jasné, že se práská hodně, ne ale víc než, řekněme, v Akademii věd. Určitě se tam víc dělaly kariéry přes postel – rozhodně víc než v té Akademii věd (smích).
Jak moc velké ideologické nároky byly kladeny na dramaturgy zábavy, jako jste byl vy?
Do zábavy jsem přišel jako mladý, perspektivní v roce 1988. Společně s Halinou Pawlowskou a Davidem Smoljakem. Nikdo na nás žádné ideologické nároky nekladl. Chtěl jsem do pořadu Vladimíra Mertu a povolili mi ho, když jsem ho zavolal, jeho žena mě poslala nevybíravě kamsi, že do žádné komunistické televize Vláďa chodit nebude. Pak jsem si prosadil do živého vysílání Jaromíra Nohavicu a ten při tom vysílání řekl něco ve smyslu, že je třeba, aby se lidi vzchopili, nebo něco takového. Šel jsem na kobereček. Nohavicu už by si pak nikdo neodvážil dát do vysílání.
Jiří Korn tehdy nosil náušnice a jako dramaturg jsem ho měl požádat, aby si je při natáčení sundal, tak jsem si nechal náušnici píchnout taky, že těžko mu ji můžu sundávat, když ji nosím taky. Řešilo se to na poradě u generálního, ale pak to nějak zapadlo a Korn nosil náušnice dál, dokud ho to samotného nepřestalo bavit.
Byla pravda, že náměstkyně Balašová zakázala chodit do televize bez podprsenek, ale zároveň byla móda nosit takové ty slabé podprsenky, kdy byly stejně vidět bradavky. Tak holky nosily je. Vrátní to nekontrolovali. To ale není nic zvláštního, když jsem byl HR v Toyotě (2005–2012) a přišli sami manažeři s tím, že bych měl holkám zakázat ukazovat tzv. čárku. Ta se objevila ze zadního pohledu, když holky měly tanga a nízké bokové kalhoty.
Mimochodem, fakt se té redakci přezdívalo HuLiZa jako v seriálu?
Nikdy jsem to neslyšel.
Podle jakých kritérií byla v té době vůbec posuzována a hodnocena televizní tvorba?
Jako teď. Podle sledovanosti. Na uměleckou tvorbu dohlížel vedoucí oddělení kultury Miroslav Müller, kterého se všichni báli. Někteří s ním uměli dobře pracovat. Láďa Štaidl k němu chodil mazat mariáš, Janeček mu dával psát texty k písničkám Michala Davida a podle jeho knížek se natočily i nějaké filmy.
Zpravodajství řídil přímo ústřední výbor, v televizních novinách seděl jeho zástupce plukovník Diviš, který, když si někdo z redaktorů nebyl něčím jistý, šel se s ním poradit. Diviš byl pes, dokázal někoho seřvat do kuličky, ale zase se i za něj postavit. Měl u všech respekt.
To, co nejvíc fungovalo, byla autocenzura a touha po kariéře. Zkušenější editoři museli občas obsah příspěvku mírnit, když se nějaký redaktor moc snažil zalíbit nadřízeným a začal říkat blbosti. Dopisovateli ze Švédska třeba vystřihli poslední větu. Tak se rozhorlil, jak je ten kapitalismus prohnilý, že končil svůj příspěvek větou: „A na ulicích Stockholmu dnes žebrá prakticky každý.“
Umělecké redakce někdy byly podělanější než zpravodajství. Třeba jsme museli z pohádky vystřihnout, že Honza putoval světem „křížem krážem“, protože to přišlo jako moc náboženský.
Významná část seriálu se odehrává za počátků normalizace roku 1971. V té době jste ještě v televizi nepůsobil, ale říkal jste mi, že s ní v té době spolupracoval váš tatínek, hudební skladatel. Troufl byste si posuzovat, jak moc byly tehdejší změny v televizi vyobrazeny v seriálu věrohodně?
Táta založil a vedl nynější Konzervatoř Jaroslava Ježka a psal muziku pro rozhlas. V rámci prověrek ho odevšud vyhodili. Začal učit na konzervatoři pro zrakově postižené, mě nevzali na školu a s mámou jsme začali lepit pytlíky. V roce 1972 dostal nabídku od režisérky Věry Jordánové, aby napsal hudbu k televizní Janě Eyrové a v roce 1973 Krkonošské pohádky. V televizi byli lidi, kteří se za tátu zaručili. Od té doby se stal skladatelem pro televizi a do rozhlasu se už nikdy pořádně nevrátil.
V rozhlase byli daleko ostřejší, dělal jsem tam taky chvilku hudebního redaktora. Vysílal jsem odpolední blok a bylo nařízeno, že se po zprávách musí pustit instrumentálka a až pak nějaká písnička, aby text nevyvolával nějaké asociace se zprávami. Já jsem sice pustil po zprávách instrumentálku, ale pak jsem pustil písničku s Pavlem Bobkem, ve které zpíval „Pojď stoupat jak dým, až tam, kam jen ptáci mohou...“ Ono to bylo v době kolem úmrtí Brežněva… Tak si to soudruzi vyložili jako provokaci a z rozhlasu mě vyrazili.
Poslední díl Volhy, jak jsem viděl upoutávky, se má odehrávat v listopadu 1989. Jak vzpomínáte na toto období (i včetně předcházející „perestrojky“ a následných velkých kádrových změn) v ČST?
To bylo velké období, kdy se lámaly charaktery. V rámci redakce zábavy jsme vytvořili takovou revoluční buňku – Ivan Bednář, Halina Pawlowská, David Smoljak a já. Chodili jsme do filmového klubu, odkud se šířila revoluce, a my se snažili ji zažehnout i v redakci zábavy. Na schůzi redakce jsme všem těm zasloužilým dramaturgům a režisérům předložili k podpisu nějakou petici, většina to podepsala, ale pak si vzal slovo šéfredaktor, takže začali svoje podpisy škrtat. Halina má ten papír schovaný, to byste koukal, jaké vážené osobnosti dělaly ty přemety.
Dnes občas zaznívá srovnání mezi normalizačním zpravodajstvím ČST a tím současným, že je srovnatelně ideologizované. Je toto srovnání podle vás adekvátní?
Sloužit režimu mají Kavčí hory v genech. Mezi starými televizáky se říká, že je to tam ve zdech.
Poslední díl Volhy se také bude vysílat v předvečer sedmdesátého výročí vzniku Československé, posléze České televize. Na co budete při této příležitosti nejvíce vzpomínat vy?
Nechápu to tak, že by měla mít tahle série něco společného s televizním výročím. Pro mě je to autorské dílo v nějakých dobových kulisách a zajímavém prostředí. Vytvářet pohled na televizi skrze postavu práskače a estébáka se mi ale nelíbí. Když jsem v televizi pracoval, byli tam lidi, kteří pamatovali první vysílání. Z televize se neodcházelo. Televizáci byli na svoji televizi hrdí i na to, co tam dokázali. Pro mě je televize kus života, který byl dobrý. Jen jsem si nedokázal ani nechtěl představit, že takhle by to mělo být celý život.
Kromě Volhy vysílala Česká televize nedávno z prostředí vlastních studií také seriál Dobré ráno, Brno, kde padla i hláška „televizní rutina se zcela vymyká běžné realitě“. Není to neporozumění mezi televizí a některými diváky dáno i tím, že zkrátka televize je naprosto specifické prostředí?
ČT je svým způsobem uzavřená sekta, mikrosvět vlastních pravidel. Její zpravodajství a publicistika jsou výsledkem výkladu reality malé skupiny lidí. Vzhledem k finanční síle je nejsilnějším normotvorným faktorem pravdy a lži. Informace a dezinformace. Tak jako dříve byla prodlouženou rukou Kremlu, nyní je prodlouženou rukou euroatlantického bloku. V souladu s Evropskou komisí ČT formuluje, co si myslet a jak realitě rozumět, pro majoritu naší společnosti. Ta malá skupina lidí má v ruce neuvěřitelnou moc.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jakub Vosáhlo
Ach jo (bls1)
