Určitá část české společnosti stále poměřuje dnešní život tím, jak se jí žilo před listopadem 1989. Zejména lidé nad 50 let upozorňují na jevy jako korupce, nemožnost vymoci právo či bezpečnost. Podle sociologů na ně spíše dolehly jevy jako nejistota v zaměstnání zejména kolem ekonomické krize, zadluženost a exekuce, nízké mzdy či výdaje spojené s výchovou dětí. Kde je původ toho, že mnozí lidé mimo Prahu nepovažují tento režim za svůj?
Každá velká změna – a rok 1989 takovou změnou byl – přináší nejen vítěze, ale i poražené. Je proto přirozené, že část starších ji dodnes hodnotí negativně, ale určitě jich není většina. Je mi taky přes 50, hodně času trávím i na venkově, ale neznám ve svém okolí lidi, kteří by si přáli návrat vlády komunistů. Beru proto tyto průzkumy s velkou rezervou. Určitě se do nich promítají tři faktory. Zaprvé přirozeně kritický pohled lidí na realitu, který má sklon brblat nad přítomností a idealizovat si minulost. S tím těžko něco uděláme. Zadruhé je tu ještě cítit dopad ekonomické krize, která postihla celou Evropu. Z ní jsme se už dostali a v zásadě se dnes v Česku žije přes všechny problémy dobře. Ve srovnání s většinou jiných zemí žijeme v bezpečí a jsme relativně bohatí. A zatřetí – myslím, že stále většímu počtu lidí vadí útok státu na svobodu. Vláda chce všechno regulovat a řídit, cpe se dnes každému i do soukromí, v lecčems si s komunisty nezadá. Ale s tím můžeme něco udělat už v příštích volbách.
Novinářka Saša Uhlová strávila půl roku manuální prací v místech, kde čeští pracovníci berou mzdy blížící se minimální mzdě. Popsala jako mizerné nejen platové podmínky zaměstnanců v supermarketech, prádelnách či v potravinářských závodech, ale též mluvila o nevyhovujících pracovních podmínkách. Popsala nejchudší české zaměstnance jako ubité a vyčerpané. Jde o přehnané líčení, nebo žije podstatná část českých lidí skutečně tak bídně?
Je komunistickou iluzí si myslet, že budou všichni placeni podle svých potřeb. Ve svobodné společnosti se budou vždy lišit platy podle schopností. Vždycky budou někteří lidé bohatí a někteří chudí. Jde jen o to, aby nejsilnější byla tzv. střední třída, aby míra chudoby nepřekračovala civilizované meze a aby ve společnosti fungovaly přirozená solidarita a milosrdenství mezi lidmi. U nás jsou první dva předpoklady splněny, práce nás ještě čeká v té poslední sféře. Ale celkově si myslím, že v naší zemi je míra chudoby velmi nízká i v porovnání s jinými evropskými státy. Dokazují to jak statistiky, tak malý počet žebrajících v ulicích. Takže – Saša Uhlová se hlásí k radikální levici, je proto přirozené, že jako novinářka pracuje tímto způsobem, ale nemyslím si, že by její svědectví mělo být výzvou k nějaké revoluci. Ano – učitelé berou málo a měli by dostat víc, ale snaha socialistů rozdávat všem a víc přerozdělovat je jen cestou k tomu, abychom nakonec zchudli všichni.
ODS v rámci volební kampaně srovnala průměrnou mzdu za minulého režimu a dnes a přepočítala, že kostka másla stála v dnešních relacích 93 Kč a vůz Škoda 105 půl milionu korun. Ekonom Jaroslav Šulc s tím však nesouhlasí. ,,Přece nelze srovnávat situaci, kdy byla záporná daň z obratu na řadu potravin, na maso, na běžné potraviny, kdy bylo jen symbolické nájemné. Je úplně jiná struktura výdajů jak za potraviny, tak zejména za bydlení,“ tvrdí. Do jaké míry je ekonomická a sociální situace v 80. letech idealizovaná a nakolik poskytovala běžnému občanovi ony „jistoty“?
Ano, bydlení něco stojí všude ve světě, a protože dnešní vláda komplikuje investorům život, bydlení se zdražuje. Ale dřív rozhodně nebylo líp. Právě proto, že jsem starší, tak si dobře pamatuji, jak bydleli lidé dřív a jak bydlí dnes. Je to vidět i na srovnání fotografií před a nyní, ve městech i na venkově. Denně vidíme, v jakých autech cestují lidé dnes, a dobře si pamatujeme, jaká auta měli dřív. Bilance mluví jasně ve prospěch dnešní doby.
Častým argumentem lidí, kteří vzpomínají na minulý režim, je prý nedostatek národní suverenity. ,,Nikdy jsme neměli tolik míry svobody, suverenity, vlastního rozhodování jako nyní, když jsme členy Evropské unie,“ tvrdí někdejší místopředseda Evropského parlamentu Libor Rouček. Proč někdo vůbec srovnává dobu, kdy jsme byli prakticky jen satelitem SSSR, s dneškem?
V dobách komunismu jsme žádnou suverenitu neměli. Byli jsme satelitem sovětského impéria, ruská armáda si tu mohla bez našeho svolení pochodovat, kdykoli se jí zamanulo. Svou suverenitu jsme pracně obnovili po roce 1989, kdy k tomu nastaly příznivé geopolitické podmínky. Zápas o její obnovu stál předtím mnoho lidských životů, a to nás snad naučilo si svobody a svrchovanosti vážit. Přece o tyto hodnoty nechceme znovu přijít. Život v EU jsme si naopak vybrali dobrovolně a demokraticky v referendu. Ano – taky mi vadí arogantní, paternalistický a byrokratický přístup dnešní EU. Češi nebo Poláci, kteří si prožili život ve státem organizovaném komunismu, jsou logicky možná víc citliví na oklešťování svobody, k němuž občas dochází. Proto všichni brbláme. Ale dávat rovnítko mezi Brusel a Moskvu je, myslím, stále mimo mísu.
Existují odhady, že zhruba jen třetina lidí oceňuje svobodu a politickou demokracii jako hodnotu. Zbytek je schopen se za určitých okolností svobody vzdát. Je to správná úvaha, pokud jde o český národ? Dokážeme využít výhod svobody a demokracie, která přišla po roce 1989? A jak se vyrovnat s tvrzením, že jsme kolonií Západu, protože nám nepatří ani český průmysl, ani banky?
Je to asi velké zjednodušení, ale společnost lze rozdělit na tři třetiny. Ta první, to jsou ti aktivní, sebevědomí, kteří nečekají, co pro ně udělá stát, ale sami jdou příkladem. To jsou lidé, kteří byli dvacet let oporou postkomunistické transformace a volili pravici. Z velké části se díky nim máme dnes daleko líp než dřív. Pak je třetina na opačném konci spektra. Lidé pasivní, nesebevědomí, závistiví, kteří v zásadě očekávají, že stát a ostatní se o ně postarají od kolébky až po hrob. Mezi těmi jsou ti, kteří jen vzpomínají na minulost, i když ani oni se nijak dobře neměli, a kteří volí rudě nebo hnědě. A pak je ta poslední třetina někde mezi. Lidé, kteří se v zásadě přidávají k té třetině, která je zrovna společensky nahoře. Ti jsou v demokracii důležití, protože v zásadě vyhrávají volby tím, kam se přikloní. Stav národního hospodářství u toho hraje klíčovou roli. Jak kdysi řekl jeden poradce amerického prezidenta Clintona: „Je to o ekonomice, hlupáci.“ Ale pro to, aby společnost prosperovala, je nesmírně důležité, aby ta první třetina měla prostor ke své aktivitě, aby nebyla svazována nadměrnými regulacemi a zvůlí úředníků. Když naopak převáží vliv té pasivní třetiny, začínají frustrace a s ní spojené řeči o tom, že jsme kolonií Západu. Kolonií se staneme tehdy, když přijmeme mentalitu kolonizovaných. Typický je například ten dnešní pláč o dvojí kvalitě potravin. Hloupý je přece ten, kdo blbé zboží kupuje. Tohle má vyřešit trh, a ne nějaký dozor z Bruselu, který nám bude servírovat unifikovaný eidam jako za starých časů. V takovém světě už nechci žít.
Francouzská historička Muriel Blaive schytala mediální kritiku za tvrzení, že komunistický režim v Československu nebyl totalitní. Dodala též, že i v jeho nejtvrdších fázích existovala společenská smlouva mezi komunisty a zbytkem společnosti: „Vy budete mlčet a my vám zajistíme určitou materiální úroveň. Mezi vládci a ovládanými probíhal neustálý proces vyjednávání,“ tvrdí Blaive, která má rovněž za to, že po Únoru 1948 se většina českého národa s novým režimem ztotožnila. Co k tomu všemu říci?
Hlas francouzské levicové historičky ze státem zřízené a placené instituce je jen výsledkem převratu, který pánové Zaorálek a další socani provedli před lety v Ústavu pro studium totalitních režimů. Je to hanba. Ano – já jsem v té jí popsané „společenské smlouvě“ musel žít, ale na žádné „vyjednávání“ si tedy nevzpomínám. Když jsme řekli jako jednotlivci svobodně svůj názor, končili jsme na policejní stanici nebo ve vězení. A když se svobodně snažil diskutovat v roce 1968 celý národ, debatu nezákonně ukončila ruská armáda. To nebyla společenská smlouva, to byla násilná totalita od začátku až do konce.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Olga Böhmová
